Karel Veselý: Bomba*Funk

Intro

Na počátku byl beat, který propůjčil rytmus celému vesmíru. Erupcím sluncí i množení buněk, střídání ročních období i tepu srdcí živých bytostí. Cokoliv se ve světě děje, je v synkopaci s prvním plánem. I zdánlivé odchylky jsou součástí velké rytmické harmonie, jež udává tempo běhu všehomíra.

Tomuto dokonalému řádu říkáme všeobecný funk a je to zákon a síla řídící veškerou hmotu. Bez něj by byl vesmír v chaosu, strádal by nahodilostí a postrádal by důvod existovat. Vše, co existuje v rytmu funku, je dobré, a co se nachází mimo něj, to vůbec není.

Když se v klubu svíjí zpocená těla v jednom rytmu, manifestuje se věčná síla pulzujícího bytí. V řevu zpěváka, bzučení elektrické kytary, pumpování basy, hlomozu bicích a ryku dechů zní kosmická jednota beatu na první dobu. Kapela ale nehraje funk, to funk si hraje s nimi.

Jak jednou všichni spustí a tanečníci se dají do pohybu, není cesty zpět. Všichni se ocitnou pod jedním groovem, jenž musí být radostně nahlédnut jako absolutní přirozenost a nutnost. Nahlédnut, protože nad zákony pohybu vetkanými do DNA vesmíru se nedá přemýšlet, dají se pouze cítit.

Kráčel jsem tou cestou a snažil se naladit, napojit, zrytmizovat. Namísto plynulých pohybů jsem zakopával, ale moje škobrtání se transformovalo v tanec. Jak jsem realizoval ty nejbláznivější krokové variace, cítil jsem, že všechno začíná dávat smysl.

Pochybnosti se měnily v jistotu, zoufalství v radost. Stačilo jen naslouchat rytmu vlastního srdce a být s ním v jednotě. Stával jsem se součástí všeobecného funku.

Znamení doby (říjen 1988)

Někdy přemýšlím nad tím, jestli to všechno nebyl jen sen. Poblouznění mysli, které poskládalo vybájené události do nepravděpodobné sekvence. Paměť selhává, vzpomínky splývají s fikcí a já marně hledám záchytný bod. Co když ale přesto...?

Všechno to na mě působí tak skutečně a hmatatelně. I kdyby byl můj mozek sebevíc chorý, říkám si, byl by vůbec schopný vymyslet si něco takhle šíleného? Není tohle přece jen ten kýžený důkaz, že se všechno opravdu stalo?

Začíná to jednoho podzimního odpoledne. Sedím na chodbě před prezidentskou kanceláří a v zšeřelé a do ticha ponořené místnosti čekám, až přijde moje chvíle. Tlukot mého srdce odpočítává každou sekundu a můj zrak těká po obrysech stěn. Postupně mi z šera vystupují jednotlivé věci – obrazy, těžké závěsy, okna, dveře a majestátní strop s reliéfem státního znaku.

Vzpomínka na tento moment je tak silná, že už dnes vůbec netuším, co bylo před ním. Jak jsem se tam ocitl? Kdo mě pozval? Pamatuju si jen tu tísnivou nervozitu, která mi svírá vnitřnosti, a přes ni se deroucí tlumený plamen očekávání a natěšenosti na to, co přijde. Nedočkavost z blížícího se setkání se samotnou hlavou našeho státu. Se samotným prezidentem!

Jaká to nepopsatelná pocta pro obyčejného produkčního malého klubu na kraji hlavního města. Lidé jako já se s člověkem, jako je on, přece nepotkávají. Na jedné straně můj malý bezvýznamný život a na té druhé život člověka, před něhož dějiny postavily tolik závažných rozhodnutí, a on je vždy spolehlivě vyřešil ke spokojenosti pracujícího lidu.

Nemám právo se s ním srovnávat ani kráčet v jeho šlépějích. Smím jen s úctou zkoumat jeho kroky a čerpat z nich poučení. Až do této chvíle jsem neměl tu čest se s ním setkat osobně, přesto jsem měl pocit, jako kdyby mi byl nablízku celý můj dosavadní život, celých třiadvacet let.

Vlastního otce jsem poznal velmi málo, a tak to byl ten hrdý muž z obrazu na stěně školní třídy, k němuž se upínaly mé prosebné pohledy. Asi to bude znít troufale, ale byl to on, kdo se stal mým náhradním otcem. Vždy moudrý, starostlivý a dodávající svému synovi pocit bezpečí a přesvědčení, že všechno je tak, jak být má.

Teď jsem mu měl stanout tváří v tvář. Bál jsem se, že olbřímí úcta, kterou k němu chovám, utrpí přímým pohledem na stárnoucího muže, který možná nebude tak bystrý a vševědoucí, jak jsem si ho maloval. Přece jen toho roku oslavil pětasedmdesáté narozeniny, a to už je věk, kdy máte právo na úbytek sil a stáří se definitivně hlásí o vládu nad vaším tělem.

Jenže mé obavy byly zcela plané. V kanceláři byl skutečně ten muž z mých představ, ten, k němuž jsem vzhlížel s nekonečnou důvěrou. Když mě sekretář konečně vyzval a já z šera čekárny vstoupil do prosvětlené místnosti, stál u okna, zády ke mně, významně rozkročený a s rukama za zády. Pootevřeným oknem pozoroval město pod sebou.

Byl to nádherný výjev. Vypadalo to, že shlíží na celou zemi. Stačila by ale jen nepatrná změna perspektivy, aby bylo vidět, že celá strana a stát leží na jeho rozlehlých ramenou, celý těžký i lehký průmysl, školství, zdravotnictví i zemědělství, veškeré štěstí pracujícího lidu, dělníků, rolníků i inteligence, celý národ měl na svých bedrech, a přesto stál zpříma.

„Čest práci, Jiří,“ řekl pevným hlasem. Jeho sekretář mi ukázal, abych si stoupl na běhoun, který vedl k prezidentovu stolu. Měl jsem podle protokolu pozdravit jako první, ale úžasem z toho výjevu jsem oněměl.

„Čest práci, soudruhu prezidente,“ vymáčkl jsem konečně ze sebe. Otočil se, ale jeho tvář jsem pořád neviděl, protože ji zakrýval stín.

„Sedněte si, prosím,“ řekl a ukázal na křeslo polstrované sytě červeným sametem. V jeho češtině byl ještě cítit slovenský přízvuk, měkký jako duchna, a občas mu i naskočilo slovíčko z jeho mateřštiny.

Kancelář byla překvapivě malá, avšak útulná. Kromě masivního stolu stály podél dvou stěn vysoké knihovny.

„Děkuji, že jste přišel, Jiří. Mám pro vás jeden úkol.“

Konečně jsem spatřil jeho tvář. Byl v ní zapsán nesnadný život plný boje a tvoření. Nevnímal jsem detaily, bral jsem jeho tvář jako celek, jako ikonu, v níž rozeznávám obecně známý symbol, který mě doprovázel od útlého mládí.

„Vy jste studoval současnou buržoazní hudbu, je to tak?“

„Ano, soudruhu prezidente. Moje disertační práce byla věnována kapitalistickému rocku. Dostal jsem za ni vý...“

Zastavil mě pohybem ruky.

„Trochu zvláštní téma na Ústavu marxismu-leninismu...“

Sedl si ke stolu a znovu se dostal do jiného lomu světla. Ta tvář! Tisíckrát již viděná na oficiálních portrétech, fotkách a v televizi. Byla táž, a přece jiná.

„Dovolím si nesouhlasit. Vykořisťování dělnické třídy uměním, zatmívání jejího pravého vědomí falešnými obrazy přece bylo již tématem samotného Karla Marxe. I Vladimir Iljič Lenin o tom napsal spis, bohužel za jeho života nevydaný.“

„Vím, vím, samozrejme,“ řekl a pohledem mě navedl na obrovskou stěnu knihovny. Sebrané spisy Karla Marxe stály v nejvyšší polici, hned pod ním byly v rudém přebalu kompendia Leninova i s dodatky. „Sledujete i naši současnou dělnicko-rolnickou hudbu?“

„Zajisté. Pracuji jako referent v Kulturním domě v Kobylisích. Jezdí k nám skupiny z celé republiky.“

„A co jim říkáte?“

„Těžko je mohu hodnotit jako celek. Někteří nejsou špatní...“

„Nejsou špatní, říkáte... Vidíte...“ Na chvíli se odmlčel. „Nejsou špatní... To tedy znamená, že by mohli být mnohem lepší? Je to tak?“

Přikývl jsem, protože nic lepšího mě nenapadlo. Udělal krok k oknu a znovu se podíval na město pod sebou. Naskytl se mi pohled na jeho vrásčitý krk, na němž držela hlava s obrovskou mozkovnou, která jako by přetékala z lebky až do obličejové části hlavy.

Byl už skoro plešatý, proto byly dobře vidět kontury napnutých kostí držících ze všech sil jeho bobtnající myslivnu. Představoval jsem si, jak to v mozkové hmotě uvnitř divoce bublá a z gejzírů pulzujících neuronů se vynořují revoluční myšlenky. Tady se rodí všechny ty báječné ideje?

„Něco se chystá, Jiří.“ Náhle se otočil a já jsem viděl, jak jeho tvář zesinala. „Protistátní živly se šikují k útoku a tentokrát to nebude jen tak nějaká konfrontace na náměstí, žádný nepořádek, který bychom mohli smýt vodními děly. Mobilizují své síly a obsazují důležité pozice. Mezi mladými se šíří nebezpečné ideje a všechno samozrejme platí ten proradný Západ. Je to jako v osmašedesátém, a pokud to nezastavíme, bude se socialismem ámen.“

Bylo ticho. Nevěděl jsem, co říct. Tušil jsem, že stav je vážný, ale že až takhle, to mě nikdy nenapadlo. Vždy tu byli lidé, kteří nechtěli jít v jednom šiku se stranou a s pracujícím lidem, podivné živly, které si nevážily věcí, jichž jsme společně dosáhli. Věční kritici, kteří mají jen slova, ale chybí jim činy, pochybovači a kverulanti.

„Mládež stojí na naší straně, soudruhu prezidente. Jsem o tom přesvědčen, každý den se s nimi setkávám a nezpozoroval jsem ani náznak...“

„Milý Jiří, to, čo hovoríte, je hezké,“ usmál se, „jenže s mládeží je to komplikované. Velmi snadno se dostane do špatného vlivu. Stačí jedna ideologicky vadná kniha nebo píseň a takový mladý člověk začne být nejistý ve svých názorech, začne pochybovat. Jestlipak víte, že se snížil počet nových členů SSM?“

„Ze střední školy vychází slabé ročníky...“

„Ne, Jiří. Tentokrát to není slabý ročník, ani nic podobného. Dnešní mládeži chýba revoluční nadšení. To je to!“ řekl rázně a zadíval se mi do očí. V jeho pohledu byla velká síla a zápal. Věci, které říkal, ho opravdu trápily. „Já si pamatuji padesátá léta, těsně po revoluci. Tehdy ještě nic nebylo vyhráno, nepřítel byl pořád nablízku a stačilo málo a všechno by přišlo vniveč. Ale byla to tehdy komunistická omladina, která vybudovala nový stát. Udělaly se chyby, jistě. Já sám jsem na ně doplatil, ale práce této generace, to je něco nezpochybnitelného. Bez ní bychom dnes byli jen jednou ze spolkových zemí západního Německa. A jestlipak víte, co si z té doby pamatuji nejsilněji, milý Jiří?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Písně. Zpívali jsme je od rána do večera. To ony v nás probouzely revolučního ducha a zaháněly temné vzpomínky na okupaci. S nimi se nám všem lépe pracovalo i odpočívalo. Psali je nejlepší muzikanti, kteří přežili válku, a texty zase naši nejlepší dělnicko-rolničtí básníci – Kundera, Kohout nebo Kainar. Kdykoliv si dnes některou z těch písní zabroukám, až mi prebehne mráz po zádech! A znovu mám chuť jít na patnáctihodinovku do ocelárny nebo na chmel!“

Vzpomínky na mládí mu změnily náladu. Jako ošlehaný voják ale věděl, že na sobě nemůže nechat nic znát.

„A Jiří, když se podíváte na dnešní mladé... Co ti? Zpívají si?“

Polil mě mrazivý pot. Kam nejvyšší představitel státu podobnými otázkami míří? A proč si mě vůbec pozval?

Nečekal, až něco řeknu, a odpověděl si sám.

„Když tu mám delegaci svazáků, všichni mají nažehlené košile a kravaty, ale v obličejích mají prázdno. Chybí jim radost, chybí jim nadšení. Moc rád bych věděl, co celé ty dny dělají. Vysedávají na schůzích, rokují, sestavují usnesení a hlasují. Nejspíš. Jako by jim ani nedocházelo, že jsou predvojom mládeže a že musí jít příkladem. To ale neznamená vysedávání na schůzích.

Oni mají být nositelé revolučních tradic, ale místo toho jen nosí uniformu a využívají privilegií, kterých jsme jim dali. Mají agitovat, ale iritují. Měli by své vrstevníky nutit k revoluci, a místo toho jen nudí.“

Po tváři se mu rozlila rudá barva hněvu.

„Oni si snad myslí, že už není co budovat! A že už není kde bojovat, když tu nejsme na frontě! To je ale jejich velký omyl. Válka nikdy neskončila, milý Jiří. Zuří dál, jen se neodehrává v zákopech, ale v hlavách lidí. A i tuto válku musíme vyhrát!“

Obešel stůl a zadíval se zadumaně na knihovnu.

„Nepřítel je pořád mezi námi a čeká na tu pravou chvíli k útoku, a svazáci mezitím jen schůzují a hlasují. Ve skutečnosti už ztratili kontakt se socialistickou mládeží. My ve straně jsme jim věřili, zřídili jsme pro ně fondy, protože mládí vždycky byla naše priorita. A podívej se, kam jsme to dopracovali!“

Vypadal rozzlobeně. Během své řeči několikrát bouchl pěstí do stolu. Teď vstal, obešel stůl a přistoupil ke mně.

„Jiří, oni netancují, dokonce si ani nezpívají!“

Podíval se mi do očí a já jsem instinktivně přikývl.

„Dáváme těm mladým dost příležitostí, aby si uvědomili, že za všechno, co mají, vděčí straně? A co dělají oni? Poslouchají pochybnou hudbu, čtou pochybné knihy a chodí do kina na pochybné filmy. My s nimi ale musíme najít společnou řeč, a když selhal Svaz mládeže, pak od čeho tu jsou umělci? Jsou dostatečně politicky uvědomělí, aby mládeži mohli říci, jak se věci mají?! Mají dostatečnou ideologickou výbavu, aby mohli předávat ty správné myšlenky?“

„Všichni přece musí projít přehrávkami a taky existuje stranický orgán pro cenzuru...“

„Přehrávky? Moc dobře vím, jak to tam chodí. Stačí se naučit pár pouček a dostanete štempl. Problém je jinde. Tihle umělci...,“ slovo umělci snad ani nemohl říct škodoliběji, „...jsou panáci, které zajímá hlavně jejich vlastní sláva.

To, že je strana pěkně platí, jaksi často zapomínají. Jejich písně, to je samá láska, blabla, já ji miluju, ona mě nemiluje, jenže to nám výkon v továrnách nezvedne. Anebo je to jakási dekadentní póza, a tak krmí ďábla naším masem. Nedávají mládeži žádné socialistické príklady, tudíž se nemůžeme divit, že jsme tam, kde jsme.“

„Někteří jsou u mladých populární...“

„Protože nic jiného tu není! Měli jsme si dávat větší pozor. V Číně soudruzi provedli při kulturní revoluci velké čistky a dneska vidíme, že mají obrovské úspěchy. Tady je ale na podobnou akci již pozdě. Pár skutečně rebelantských umělců jsme odstranit museli bez milosti, ale ten zbytek? Škoda mluvit.

Všichni ti napomádovaní zpěváci v sáčku módního střihu a zpěvačky v roztrhaných džínách... Jiří, vždyť oni jsou možná nebezpečnější než Kryl a Hutka dohromady. Mohli bychom je zavřít za stupiditu a bez otálení přivést na scénu další generaci bavičů. Jenže ti nejsou o nic lepší.“

„Jsou tady přece ještě...“

„Není už nikdo, Jiří! Řeknu vám, kdy se tvoří elity, kdy se rodí ideje, kdy se rozhoduje o budoucnosti... Studoval jste Leninovy spisy?“

„Samozřejmě...“

„Pak znáte tu základní poučku dialektiky, že kvantita se mění v kvalitu a kvalita se zase zpátky rozmělňuje v kvantitu...“

„Jistě...“

„Jiří, dnes už víme, že v naší revoluci byly chyby, a ty chyby nás tíží při naší cestě do lepší budoucnosti. My tady na ústředním výboru si tyto věci uvědomujeme, protože je sami vidíme nejlépe. Mohou za ně naši otcové, ale nebylo by správné je za ně vinit už proto, že nebýt jich, nebylo by tady vůbec nic.

Oni stvorili všetko a chyby, které udělali, jsou jen důsledkem toho, že jejich stvorení bolo tak radikální, že na mnoho věcí prostě nemohli myslet. A my teď neseme na našich bedrech chyby svých otců. Rozevírají nám propast mezi ideály socialistické revoluce a skutečným stavem naší společnosti, a naším úkolem je znovu vrátit socialismus do reality, mezi lid. Chápete mě?“

„Tak trochu...“

„Príliš sme sa venovali, abych tak řekl, materialistickým ohledům lidské existence. Znárodňování, stavby továren, bytů, to všechno bylo nutné a podařilo se nám to. Jenže jsme zapomínali, že člověk také prožívá a přemýšlí. A tam jsme si nepočínali zrovna obratně. Je prostě potřeba udělat revoluci novou. Nic neuspěchat, být pečlivý, ale důsledný a radikální, a vypořádat se tak projednou s těmi chybami. Doufám, že mi rozumíte?“

„Soudruhu prezidente, omlouvám se za svou natvrdlost... Ale pořád netuším, jakou roli bych v tom měl hrát já?“

„Jiří, buďte trpělivý a poslouchejte dobře, co říkám. Já vím, že tu jsou mladí lidé, kteří pořád ještě vědí, co to je socialistická revoluce, a dýchají pro ni. My ve vedení strany už nejsme nejmladší, a proto jsme se rozhodli povolat do zbraně ty nejschopnější muže a ženy z mladší generace.

Vy jste jedním z nich. Žádný usoplený úřednický svazáček, ale muž činu. Četl jsem váš spis a musím říci, že mi jeho esprit připomněl vlastní mládí. S takovými, jako jste vy, má naše revoluce ještě naději!“

Z té nečekané chvály jsem začal rudnout. Nedal mi ale příležitost opájet se štěstím dlouho. To, co následovalo, mi totiž vyrazilo dech.

„Vy, Jiří, sestavíte dělnicko-rolnickou rockovou kapelu, která by vrátila do naší socialistické kultury ten pravý revoluční duch a mládež zase obrátila na naši stranu.“