Do Česka přijel francouzský výtvarník Fred Dewilde na pozvání nakladatelství Argo, jež vydává jeho komiks Můj Bataclan. Je to vůbec první překlad sešitu, který se loni na podzim začal prodávat ve Francii. Sugestivní svědectví o teroristickém útoku z 13. listopadu 2015, při němž v pařížském klubu zemřelo na 90 lidí.

O násilí Dewilde vyprávěl minulý pátek na festivalu Colours of Ostrava v rámci debatního fóra Meltingpot. "Bylo to poprvé od Bataclanu, kdy jsem se ocitl v prostoru s takovým množstvím lidí. Tisíce lidí! Ježíš! V Paříži jsem si zatím troufl na jeden dva komorní koncerty pro sotva stovku posluchačů. Tady jsem se musel zhluboka nadechnout a skočit," řekl mi, když jsme se potkali posléze v Praze.

Do odletu mu zbývalo jen pár hodin a ten vysoký muž s černými brýlemi mě nejprve rozesmál, když mu z batohu vypadl plyšový Krteček Zdeňka Milera.

"Znám ho od dětství. Hledal jsem v Praze něco osobitého a Krteček je pro mou pětiletou dceru to pravé. Je vtipný, poetický, moudrý. Miloval jsem ty filmy jako dítě a dnes i z profesionálního hlediska je považuju za skvělé umělecké dílo. Výborná kresba."

Jste kreslíř a grafik. Je pravda, že vašimi učiteli byli ilustrátoři z časopisu Charlie Hebdo, které zastřelili teroristé v lednu 2015?

Nebyli to moji mentoři, ale vyrůstal jsem s jejich kresbami. Otec byl ředitel školy, maminka vedla školní družinu, podporovali nás ve vzdělání a také vedli ke svobodomyslnému pohledu. Pravidelně si kupovali satirický týdeník Le Canard Enchainé. V něm jsem poprvé asi viděl obrázky významných karikaturistů. Charb, Cabu, Wolinski. Ne vždy s nimi člověk souhlasil, ale byli blízcí. Když je zabili kvůli pitomému Mickey Mousovi, jako kdyby mi vyvraždili rodinu. Myslím, že do té doby žádného umělce nezabili ve Francii za to, co namaloval. Vše se změnilo.

Komiks Můj Bataclan I

Ale atentátů jste už zažili také dost.

Ano, ale do té doby šlo o lidi vybrané náhodou. Tady zabíjeli podle seznamu. To byl jiný druh útoku než atentáty v 80. letech či na stanici Saint−Michel v roce 1992.

To byl ale také děsivý den. Vzpomínám si na něj, byla jsem v Paříži.

Já také. Ten den jsme pohřbili mého bratra.

Fred Dewilde (50)

◼ Pod tímto pseudonymem vydal pařížský výtvarník a grafik, který se specializuje na lékařskou ilustraci, svůj první komiks. Nazval ho Můj Bataclan.

◼ Sešit vznikal nejprve jako prostředek samoléčby, kterou si sám naordinoval, na pultech francouzských knihkupectví se objevil loni na podzim.

◼ Po českém překladu se připravuje teď vydání v Německu a Anglii, zatímco autor už pracuje na dalším dílu.

◼ Žije na jednom z pařížských předměstí, je podruhé ženatý, má dva syny a dceru.

To snad ne.

Umřel při automobilové nehodě a ten den měl pohřeb. Atentát na Charlie Hebdo budu mít už navždy spojený i s touto osobní tragédií.

Ve své knize píšete, že jste se ale nechtěl zúčastnit následujících demonstrací, neoblékl jste tričko s nápisem Je suis Charlie.

Nechtěl jsem být v průvodech, v jejichž čele šli politici, kteří odmítají nazvat celý ten problém pravým jménem, kteří mluví o obraně, o výjimečném stavu a represích, ale nenacházejí odvahu říct, proč to ti vrazi udělali.

Co Francouze vede k tomu, aby zabíjeli Francouze? Ta absence vůle položit si tyto otázky a pokusit se je řešit je trvalá, nic na tom nezměnil ani Bataclan. Skoro dva roky po něm jsou hasiči stále vybaveni větším počtem nosítek, v ulicích je více vojáků, přibyly bezpečnostní rámy snad u všech institucí, ale žádné jiné změny neproběhly a nechystají se.

Ani prezident Macron to nezmění?

Ne. To určitě nezmění.

A co si tedy počnete s předměstími, kde se radikalizují nespokojení?

Nemyslím si, že je to jen problém předměstí, je to celonárodní problém.

A v čem spočívá?

Dostali jsme se do situace, kterou jste možná vy zažívali za ruské okupace. Jedinec nic neznamená. U nás to jen není podle komunistického, ale kapitalistického vzoru. Člověk má význam, když pracuje. Když ale není dost výkonný, nemá šanci. Zůstane mimo, na okraji.

Pardon, ale mě naopak Francie přišla někdy až moc vstřícná − se svým socialistickým přístupem k pracujícím. Máte přece silné odbory, dovedete se razantně bránit, když dojde na propouštění, rušení továren.

Buďme konkrétní. Před Bataclanem jsem tři roky nemohl sehnat práci. Rozeslal jsem spoustu motivačních dopisů s životopisem. Ani jedna ze stovky odpovědí nebyla kladná. Byl jsem pro ně starý. Jak starý, prosím vás? Je mi padesát, musím ještě 20 let pracovat!

Nakonec jsem práci našel, vysvětluju si to i tak, že mám správné jméno a původ. Dalších osm až devět milionů Francouzů ale žije v chudobě, nemají práci. Vyrůstal jsem v Trappes a měl jsem 23 let možnost sledovat, jak v ulicích tohoto předměstí přibývá poflakujících se lidí a stoupá násilí. Je to pozvolný, ale nezvratný vývoj.

Komiks Můj Bataclan II

Jak se chovaly děti z ulice k synovi ředitele školy?

Bylo to šťastné dětství, navzdory násilí a drogám. Jsem totiž pozitivní člověk. Rodiče mě naučili vidět vždy tu lepší stránku. Možná jsem si ani nekladl příliš otázek. Prostě jsem v tom žil, občas mě zmlátili.

Výprasky, které jste dostával, vás zocelily. To píšete i ve své knížce. Ale co myslíte, pomohl vám tento "trénink" přežít Bataclan?

No… Já si myslím, že mi spíš pomohl onen pozitivní způsob uvažování. Ale co vlastně vím? Prošel jsem tvrdou školou, často jsem dostával nakládačku nebo jsem byl svědkem rvaček, většinou na nože. Jednou jsem potkal na ulici kluka s rozpáranou tváří, díval jsem se mu až do krku. To bylo drsné. Hodně. Ale když nešlo o život, vlastně mi to přišlo normální.

Kdy se to změnilo?

Dostal jsem se v osmnácti na umělecké lyceum. Bylo v jiném městě, pár kilometrů od Trappes. V lavici se mnou seděl syn mechanika, vedle syn úředníka, dělníka i inženýra. Normální společnost. Jako kdybych objevil další dimenzi. A došlo mi, že v Trappes jsme byli uklizení, izolovaní, zaparkovaní. Ghetto. Většina sebevražedných atentátníků, jak jsem četl, vyrostla ve stejných podmínkách jako já. Jenže oni, oproti mně, nakonec potkali fanatické propagátory islámu a ten se jim stal smyslem života. Kdyby ti kluci měli práci, neměli by čas přemýšlet o vraždách.

Je to tak jednoduché?

Extremismus nikdy zcela nevymizí. Jasně, souhlasím. Ale nevolil jsem. Nemohu dát hlas Le Penové, která chce vyhnat cizince, a nemohu dát hlas Macronovi, který sází jen na hospodářský růst, což znamená, že bude ještě víc nezaměstnaných, chudých, zoufalých. Co proti tomu ještě mohu udělat? Kreslit. Řekl bych, že jsem v sobě celé roky měl hněv. Bataclan byl vyvrcholením toho, čím jsem prošel v dětství. Moje soukromá rozbuška. Uvědomil jsem si, že nic nemohu ztratit, když to napíšu, nakreslím. Do té doby jsem si netroufal, byli lepší, úspěšnější, známější. Bataclan mě zbavil ostychu.

Přesto jste si zvolil pseudonym. Máte strach z případného útoku?

Ano − i ne. Je to samozřejmě způsob, jak se trochu chránit a zvláště chránit své okolí. Je to velmi niterní záležitost. V Ostravě jsem si oblékl košili, kterou jsem měl na sobě v Bataclanu. To je jakoby uniforma Freda Dewilda. A dnes mám jinou, svou soukromou košili. Fred autor a Fred v civilu jsou dvě rozličné polohy jednoho člověka, který už nikdy nebude stejný jako před Bataclanem.

Nikdo vám dosud nevyhrožoval, nepřišly zlé e-maily?

To zatím ne. Ale jiní lidé, kteří přežili Bataclan, takové zkušenosti už mají. Jeden z nich mi vyprávěl, že ho v metru obstoupila skupinka kluků: "Hele, to seš ty, že jo? Viděl jsem tě v televizi!" Měl co dělat, aby se jim vyhnul. To bych nechtěl žít. Proto mám Freda Dewilda.

Dewilde? Co to znamená? Nějaká narážka na Oscara Wilda a Doriana Graye?

Ne, ne. Je to poměrně jednoduché, jméno, které nosili moji belgičtí předci. Jsem taková směs belgických, bretaňských a španělských kořenů. A jen trochu Francouz.

Tři měsíce jste nemohl vzít do ruky tužku. Jak jste na tom dnes. Ještě máte v hlavě obrazy z Bataclanu?

Kniha mi hodně pomohla, leccos vymazala. Ale i při té práci, v některých chvílích, se vynořovaly obrazy, které jsem nakreslit prostě nemohl. Je ještě tolik věcí, které jsem nenakreslil a nechtěl nakreslit, které jsem nevyprávěl.

Komiks Můj Bataclan III

Co třeba?

Nemám zatím jedinou vizuální vzpomínku na moment, kdy jsem se musel otočit a prohlížet tu hromadu mrtvých a zraněných. Musel jsem, protože jsem pátral po přátelích. A čekám, kdy se ten obraz vynoří.

Jako kdybyste prošel válkou.

Až později jsem si vzpomněl na knihu, kterou napsal Barbusse o první světové válce, četl jsem ji snad před 30 lety. Byl v ní také přesný popis toho, co jsem viděl v tom koncertním sále. Barbusse tehdy hledal své přátele v ruinách po bombardování. A vedle mě se odpálil jeden z teroristů. Teď už ten text chápu.

Jak se vede vaší ženě? Musela prožít také šílenou noc a pak hlavně musela čelit vašim posttraumatickým depresím. Nedovedu si ani představit, co to všechno obnášelo. Vlastně si také prošla peklem.

Myslím, že se jí začalo dařit lépe, když jsem se i já vzchopil. Trvalo to tak rok. Po takovém otřesu žijete jen přítomností, nemáte sílu myslet na to, co bude zítra. A když máte děti, je to extrémně složitá situace. Moje žena to zvládla. Když mi od ní chodily v Bataclanu SMS, bál jsem se, že na mě mobil upozorní a oni mě zastřelí. Pak mi další hodiny její vzkazy pomáhaly myslet na něco jiného, byla mi velmi blízká. Ona zase prožila přechod od prvotního šoku, že přišla o muže, k permanentnímu pocitu ohrožení. Poznamenalo nás to až do konce našich dní. Ale − těžko vám vlastně mohu vyprávět, co cítila, neznám její noční můry. Ale vím, že mi dala hodně času, šetřila mě a chránila.

Je zdravotní sestra, že?

A tak se chovala, když jsem přišel domů. Profesionálně. Svlékla mě z těch šatů od krve, vymáchala třikrát džíny, košili. Postupovala jako stroj.

Kdy jste se vrátil do práce?

Po třech měsících a s jistými přestávkami, kdy mi nebylo zrovna dobře, pokračuji. Měl jsem na výběr: zůstat pod dekou, nebo jít pracovat. Ale je pravda, že nejméně šest měsíců jsem nebyl v práci zrovna moc efektivní.

Pracujete stále pro lékařský časopis?

To není přesné. Věnujeme se zdravotnické a lékařské výchově, pracujeme pro farmaceutické laboratoře, které školí své odborníky. Vytváříme různé panely, prezentace, ilustrujeme publikace. Nakreslit srdce, žaludek či játra umím už zpaměti. Když jsem ležel v Bataclanu na zemi, vedle Elisy, která měla ránu táhnoucí se po hýždi, zrovna jsem v práci kreslil tyhle tělesné partie a přesně jsem tedy věděl, jak to zranění může být vážné. A když vedle nás dopadl na zem kus kosti, došlo mi, že jsem ji kreslil třikrát, pětkrát, třicetkrát. A tak jsem ji automaticky začal studovat: "No jo, ramenní kloub. Vida, je to tak, jak jsem to kreslil." Šílené, já vím.

Jak se má Elisa? Leželi jste tam vedle sebe, spolu jste přežili…

Elisa se nemá tak dobře, jak bych chtěl. Ale je to lepší. Chodí, jí, směje se, našla si práci a zdá se, že se i psychicky osvobozuje.

Stáli jste se přáteli?

To spojení je asi mimo všechny definice. Ona ví, jaký jsem člověk v tom nejzákladnějším slova smyslu, já to vím o ní, ale přitom netuším, jaké má ráda filmy. Jsme to jenom my dva, kteří mohou mít takový vztah.

Teď asi přesně nerozumím.

To jsou vztahy z Bataclanu. Znám další lidi, kteří přežili. Například dva muže. Neznali se, přitom první z nich se v té jámě ocitl těsně vedle ženy toho druhého a viděl ji umírat. Když vyšli z Bataclanu, našli se, respektive první hledal druhého. Nemohl jinak, chtěl pomoct. Teď se drží navzájem a mluví spolu o Bataclanu. Nic jiného nám všem totiž nezbývá.

Mám to chápat tak, že díky Bataclanu jste i něco získali?

Jako kdybych sám sebe objevil, našel v sobě někoho či něco dalšího. Myslím, že to tam vždycky bylo, ale asi bych na to nikdy nepřišel.

Už dokážete plánovat? Co budete dělat v pondělí?

Jdu do práce. A až se vrátím, budu kreslit druhý díl komiksu. Kreslím teď každý večer.

Nestane se z toho komerční záležitost?

Hm… Asi ano. Ale já to tak neberu. Nejdříve to byla pro mě psychoanalýza, dnes je to protiváha každodenní práce. Tak proč ne? Využil jsem právo zkusit "něco jinak". Ale nikomu jsem nic neukradl, nikoho z Bataclanu jsem nepoškodil. Samozřejmě, v momentě, kdy se komiks začal prodávat, vstoupily na scénu peníze. Nedělal jsem to pro ně, ale proč je nevzít? Nestydím se. Francie je dnes zemí, kde se peníze nevydělávají jednoduše, ale určitě nezbohatnu a nepřestanu chodit do práce. Tuhle jsem četl zajímavou větu: "Život je těžký. Když bojujeme, je ještě těžší. Když ale bojujeme ještě víc, už není nejtěžší." Také bojuju. A často myslím na ty dva muže, jež v Bataclanu spojila smrt jedné ženy. Jejich situace je podstatně horší než ta moje. A přece žijí.

Po druhé světové válce lidi, kteří přežili koncentrační tábory, pronásledovala otázka: Proč zrovna já? Přemýšlíte někdy o tom také?

Simone Weilová kdysi psala o "strachu, který pociťovala ze svého strachu". Bála se, že bude mít strach, takže se posléze bála i toho strachu ze strachu. Rozumíte tomu mechanismu? Tak to funguje v každém z nás. Strach je normální. Ale snad se mi podařilo se ubránit tomu, abych z toho svého strachu měl strach. V Bataclanu bych vyměnil svou ruku nebo nohu za to, abych se nemusel dívat, jak okolo mě umírají lidé. Ale nemohl jsem si vybrat. Někdo jiný rozhodl. Neptám se proč.

Jste stále ateista?

Mnohem víc než dříve.

Proč?

Bůh je pro mě příliš jednoduchá odpověď na velmi složité otázky. Proč jsme na zemi? Netuším. Ale chci si to užít. Jsme sami ve vesmíru? Hm, ještě je tam Měsíc, ne? Tak si na něj připijme, je to přece hezké podívání! A proč máme děti? Protože jsem měl chuť je mít. Prostě žiju.