Křídla nad Příbramí
Recenze, reportáže, články 1954-1957

 

Vassa Železnovová 

V poslední době se velmi často mluví o pravdivém ztvárnění života ve filmu. Diváci volají po skutečném člověku, po skutečném životě ve všech jeho odstínech a hloubkách. Mistrným dílem tohoto žánru, které musí uchvátit i nejnáročnějšího diváka, je film režiséra Lukova Vassa Železnovová. L. Lukov tímto filmem opět dokázal vzrůstající uměleckost, vynikající talent a nevšední snahu po nové formě. Podařilo se mu udělat z divadelní hry skvělé filmové dílo. Překonal všechny obtíže, které jsou spojeny s převodem jevištní hry. Film naprosto není statický, má filmový spád i všechny ostatní znaky dobrého filmu, bez porušení psychologické jemnosti a hloubky, které jsou vlastní Gorkého hře.

Kdo je to Vassa Železnovová? – Bohatá, bezohledná majitelka kupeckého podniku, otrokyně svých milionů. Celá rodina žije v jejím stínu. Sergej Železnov, její manžel, pijan a sukničkář, Natalja, starší dcera, apatická k životu, jejímž nejhlubším a snad jediným citem je prudká nenávist k matce a k celému tomu životu uprostřed duševní bídy a rodinné zloby. Prochor Chrapov, Vassin bratr, rozmařilý hýřil, typický parazit opovrhující celým světem. Ti všichni mlčky uznávají její sílu, trpí nesnesitelným ovzduším domu, ale vzdávají se nepřemožitelné moci Vassiny pokladny.

Vassa je první a poslední, Vassa je všechno! Však také sama posměšně říká – „Co je to třída? Třída, to jsem já!“ – Žádné lidské zákony nad ní nemají moc. Její peníze zmohou všechno. Je bezohledná ke všem i k sobě. Aby zachránila čest rodiny, přinutí manžela, který znásilnil nezletilé děvče, k sebevraždě. Obchodní důvod – ovšem. Kupecký dům nemůže nést pečeť hanby. Jen jedinou věc nikdy nezaplatí, vlastně dvě, štěstí a klid.

Kniha

Pavel Juráček

Ze života tajtrlíků

2017, Knihovna Václava Havla a Národní filmový archiv, sestavil Pavel Hájek, 220 stran, 299 korun

Komu odkázat majetek? Bratr je pijan, Natalja ji nenávidí, nejmladší dcera je slabomyslná a syn umírá kdesi ve Švýcarsku, kam před ní utekl s revolucionářkou Rachel. Zbývá jí jediná naděje. Vnuk Kolja. Mateřské právo Rachel prostě neuznává. Kolja je Vassin proto, že je jejím vnukem. To je zákon! Uprostřed prudkého boje s Rachel však Vassa náhle umírá.

A tu všechna špína této společnosti vyplave náhle na povrch. Anna, Vassina pravá ruka, nejvěrnější služebnice, třesoucími prsty krade a najde odvahu vytáhnout chladnoucí mrtvole z kapsy klíče od pokladny. Chrapov, oslněn prudkým svitem zlata, se neštítí nad nehybným tělem sestry si cpát kapsy bankovkami...

Představitelka Vassy, národní umělkyně SSSR V. N. Pašenaja, dokonale ovládla svou roli. Její Vassa není jenom bezohlednou majitelkou, ale vždy a v každé situaci živým člověkem. Stejně tak Prochor Chrapov N. Žarova. Ani ten není jenom pijan a zvrhlík. Po celou dobu filmu vidíme všechny jeho nejtajnější myšlenky a přímo zákonitě poznáváme Chrapovův mělký charakter, i když je na první pohled Prochor veselá kopa. Skvělou postavu vytvořila V. Jevstrakovová v roli Natalji. Z každého jejího gesta a slova si uvědomujeme naprostou bezvýchodnost a zoufalství prokletého života rodiny. Režisér Leonid Davidovič Lukov se ani o poznání neuchýlil od myšlenkové linie dramatu. Dovedl, a v tom tkví jeho mistrovství, odhalit i ty nejjemnější povahové projevy s pečlivým citem pro míru.

Film je převeden do češtiny s opravdovým pochopením jeho obsahu. Pro ty diváky, kteří dávají přednost původním verzím, slibuje Čs. státní film uvedení Vassy v ruštině.

1954

 

 

Ilija

Ilija se narodil v Bukoviku. To je taková malá vesnice, vmáčknutá mezi vinice, pastviny a kopce, přímo pod horou Dva Vrva v prespenském kraji. Prespenský proto, že v něm leží nejkrásnější jezero světa (jak Ilija říká) – Prespenské. Na mapě byste ho našli v severní Makedonii. Je to ono, které je přepůleno červenou čarou státní hranice mezi Řeckem a Jugoslávií. A od brány bukovického kostelíka, který stojí na travnatém pahorku nad vsí, by do něj člověk kamenem dohodil. Ten pahorek je kromě toho zajímavý tím, že si na něm od pradávna bukovičtí kluci hráli na honičku, pobíjeli indiány a radili se o loupežných výpravách na melounová pole. Večer, když se ve vinicích probudila tma a Dva Vrva se rozplynula v záplavě sametové černě, opouštěli kluci pahorek a táhli na obdélníkovou náves, aby se svinuli u nohou tátů, kteří vyprávěli o všem možném na světě. To bylo to nejkrásnější, co malý Ilija znal. Tyto letní podvečery by Ilija tenkrát vyměnil jen za nové boty, které byly jeho největším snem.

Ilijův otec byl zemědělským dělníkem, potom horníkem. Matka ve dne pracovala na polích bohatých sedláků a večer na maličkém políčku Mirevských. Tak se totiž Ilija jmenoval – Ilija Mirevski. Ale ve škole musel říkat Ilias Georgiadis, protože makedonsky se v Řecku mluvit nesmělo. Jen jednou jeho matka při dojení ovcí promluvila makedonsky, a už musela platit tři sta drachem pokuty. Vesničané si těžko zvykali na takový útisk. Od roku 1936 jej monarchistická vláda vystupňovala tak, že Makedonci nesměli svou mateřštinou pozdravit ani souseda. Ještě před nedávnem napsal list Vima: – Neuznáváme žádné slovanské obyvatele, uznáváme jenom Řeky. Obyvatele, kteří nechtějí být Řeky, nemůžeme samozřejmě trpět. –

To „samozřejmě“ nebylo samozřejmé dvěma stům tisícům řeckých Makedonců. Samozřejmé však bylo, že tisíce Makedonců bojovaly po boku řeckých soudruhů proti německým a italským fašistům. A když německou okupaci vystřídala v r. 1944 okupace anglická, obětoval makedonský lid další tisíce svých synů za šťastný život v novém demokratickém Řecku.

Otec s puškou v ruce, Ilija se štětcem a vápnem bojovali proti fašistům v německých a později v královských uniformách. Jednou, když starosta obce rozlícen dalším bojovným nápisem na vratech školy pozval do vsi vládní policii, byl Ilija spolu s ostatními spolužáky přiveden do jedné třídy. Tam je policisté ztloukli a ve snaze vypátrat viníka, přinutili chlapce psát na tabuli. A tak jeden po druhém přistupovali s křídou v ruce k černé ploše a na tabuli vyskakovala kostrbatá písmena: Smrt králi! Nevyšetřilo se nic. Chlapci vydrželi i to druhé bití.

Měsíce partyzánského boje míjely. Hlad, násilí – smrt. Plížila se vesnicemi, horskými zákoutími, světle modrou hladinou Egejského moře, černá a běsnící. Ilijův otec byl uvězněn a všechna tíha rodinného zabezpečení padla na matku. Ilija pásl ovce, krávy a koně, naléhal vší silou čtrnáctiletého chlapce na pluh a v noci sedával na tajných schůzkách pionýrské organizace.

Každý den přinášela křídla fašistických letadel makedonským vesnicím pláč a neštěstí. Domovy byly rozvráceny, v kamnech hasl oheň a na spáleništích se toulaly opuštěné děti. A potom Ilija odjel z rodného Bukoviku. Přes Jugoslávii do Československa vezly vlaky stovky řeckých a makedonských dětí, vyhladovělých a otrhaných, s očima zarudlýma pláčem.

Nejdříve se Ilija učil v kopřivnické Tatře zámečníkem. Zájem o literaturu ho přivedl do pedagogického kurzu a po jeho absolvování učil své mladší soukmenovce v ozdravovnách a dětských domovech. V padesátém roce navštěvoval gymnázium pro pracující v Brně, potom šel do přípravky a loňského roku jsem se s ním sešel na Filologické fakultě. Sám o tom říká: „Předtím jsem měl před sebou tmu. Teď jsem se stal člověkem. Za to vděčím Československé republice a nikdy na to nezapomenu...“

Dnes je Ilijovi jedenadvacet let, studuje ruštinu a bulharštinu a píše básně. Trochu se ostýchal, když mi to svěřoval, ale potom přinesl několik čísel časopisů makedonských emigrantů, které jeho verše otiskují. Bojovná, žhavá slova nenávisti, touha po rodném kraji pod balkánskými horami, pozdravy krajanům do Austrálie (i tam se – v Makedonské jiskře – objevilo jeho jméno) a otřesné básně otci, který již osm let trpí v žaláři na jednom z ostrůvků Egejského moře, tam, kde kdysi před tisíci lety bloudil Odysseus. A jako on hledal rodnou Ithaku, vzdoroval všem Kyklopům a Charybdám a věřil, že se jednou shledá s manželkou a domovem, tak i Ilija je přesvědčen, že přijde doba, kdy si zatančí o vinobraní na bukovické návsi, zazpívá hajducké písně a potom půjde na travnatý pahorek, odkud by člověk kamenem dohodil do nejkrásnějšího jezera světa, a bude se dlouho, dlouho dívat přes bukové lesy, vinice a pastviny svobodné Makedonie.

1954


Křídla nad Příbramí

Pravda, říká se, že vzduch nemá trámy, nebo „já bych do té mašiny nevlezl ani za zlaté tele”, ale ono to člověku nedá. – V sobotu se kdosi telefonicky Svazarmu ptal, co má a co nemá jíst. Prý si koupil letenku na vyhlídkové lety, a známí mu radí, že nejlépe je zavázat dole kalhoty.

Babička se nebojí

Když mi říkali „Napíšeš článek o otevření letiště“, myslel jsem, že to bude velmi jednoduché. Půjdu, uvidím, napíši. A aby to bylo jaksi řádně okořeněné, najdu tam nějakého dědu a šikovně se ho zeptám, co a jak a zdali by se nechtěl také svézt. Těšil jsem se, že pak budu moci ukázat na pošetilé a tak nějak z módy vyšlé názory na létání, že budu srovnávat generace a já nevím co ještě. No – nevyšlo mi to.

Představte si, že za mnou přišla taková typická venkovská stařenka v šátku a puntíčkované zástěře a spustila: „Mladý pane, pustějí mě do toho éroplánu dřív. Já musím ještě poklidit dobytek.“ Asi jsem překvapením něco otevřel, protože babička pokračovala: „Tak na mě nekoukaj a řeknou mi rovnou, jestli mám přijít až zítra,“ a mávala mi před očima letenkou. Škoda, přeškoda té babičky. Vzápětí mi totiž zmizela v davu, který se zmítal a vlnil a mával letenkami. Taková pěkná babička. To by byl článeček, to by byla senzace. „Pětašedesátiletá letkyně“, nebo „Z letadla rovnou do práce“.

Zrovna to jsem potřeboval, abych vyzdvihl výjimku, která přece potvrzuje pravidlo. Pořád jsem zatvrzele věřil, že staří lidé se bojí letadla jako čert kříže. On tomu ostatně věří kdekdo. Bohudík to není pravda. Škoda. Takové krásné vtipy se o tom daly dělat. A zatím za chvíli po té babičce přišel děda v holínkách, v jedné ruce letenku a v druhé rozježeného vnuka, a ptal se, kdy že přijde Venoušek na řadu. Ach, kdepak jsou ty časy, kdy tátové „přeráželi nohy synům“, kteří se „opovážili“. Měli jste vidět, jak se lidé hrnuli do Sokolů a Junáků.

S člověkem nemají ani trochu porozumění. Já přece chtěl psát článek o tom, jak se lidé bojí, a blahosklonně radit „Jen žádné strachy“, a zatím měli největší strach pořadatelé, jak zvládnout to ohromné množství létáníchtivých. Bylo jich 308, a kdyby byla lépe zajištěna doprava na letiště, bylo by jich ještě více. Ono je letiště totiž trochu z ruky. Mezi Skalkou a Dlouhou Lhotou. Hlavní však je, že si teď příbramští plachtaři a parašutisté mohou říkat –

Čí je letiště?

A ještě blaženěji odpovídat „Naše“. Vždyť donedávna museli jezdit za létáním až do Hořovic. Pravda, bude s tím mnoho práce. Stavět hangár, udržovat provoz... Ale co na tom záleží? Jen když je letiště. Abych nezapomněl — kdo chce létat, ať si dojde na OV Svazarmu. Je to celkem jednoduché.

Přes zimu si uděláte teoretický kurz a na jaře na shledanou pod oblaky. Zatím je nás dvacet. Horníci, elektrikáři, studenti, jeden „pan vrchní“ zahradník a já nevím kdo ještě. Však na tom nezáleží. To jenom za starých „zlatých časů“ bylo létání výsadou majitelů plných kapes.

Tak nezapomeňte – dojít na OV Svazarmu, vyplnit přihlášku, navštěvovat kurz, a až se překulí zima, můžete už létat úlohu 1/3., to znamená zatáčky o náklonu 30.

Na co jsem zapomněl,

to dám na konec. Letiště bylo otevřeno v sobotu 11. června t. r. Program vyplnili plachtaři – šest elegantních šohajů, jedna cé stočtyřka – to byl ten dvojplošník, co dělal kotrmelce a vývrtky, a parašutisté.

Svádí mě napsat, že lidé „trnuli hrůzou při odvážných výkonech atd.“, jak se to ještě donedávna psávalo, ale oni lidé netrnuli. Doopravdy ne. Něco jiného je mluvit o obdivu. Vždyť chlapci, kteří se kdesi nahoře vytrousili z letadla, jsou stejnými lidmi jako kdokoliv jiný. To jenom tvrdý výcvik a odvaha jím získaná svádí k přesvědčení, že to jsou jacísi zázrační lidé. Na mou duši však nejsou. Létání vůbec není nic zázračného, vždyť je to jen, jako všechno, výsledek poctivého lidského úsilí. A že je létání nejkrásnějším sportem, to vám dnes dosvědčí i ta babička, o které jsem na začátku mluvil...

1955