Úterý 1. ledna 2013

Nový rok a já stále nemám rád důchodce. To jejich šourání za chodítky, jejich věčná nespokojenost, neustálé stížnosti, všechny ty sušenky k čaji, to otravné vzdychání a sténání.

Mně samotnému je 83 a 1⁄4 roku.

 

Středa 2. ledna

Všechno bylo zasněžené práškovým cukrem. Paní Smitová přesunula mísu s jablečnými koláčky na židli, aby mohla důkladně utřít stůl.

Vtom přišla paní Voorthuizenová a svou mohutnou zadnici usadila přímo do té mísy s koláčky, aniž by si toho vůbec všimla.

Až když se po ní paní Smitová začala shánět, aby dala koláčky zpět na stůl, někoho napadlo podívat se také pod paní Voorthuizenovou. Když se dáma postavila, tři kusy jablečného pečiva zůstaly přilepené na jejích květovaných šatech.

„Pěkně vám ladí se vzorem,“ poznamenal Evert. Vyprskl jsem smíchy.

Kniha

Hendrik Groen

Tajný deník Hendrika Groena: 83 1/4 roku

2017, Nakladatelství XYZ, přeložila Lucie Doležilová, 392 stran, 349 korun

Tento úžasný začátek roku měl všechny pobavit, ale místo toho se strhla třičtvrtěhodinová debata o tom, kdo za tu nehodu vlastně může. Ze všech stran mě propalovaly zlověstné pohledy, protože mě očividně jako jediného celý incident pobavil. A já? Já jsem jen drmolil, že je mi to líto.

Místo, abych se smál ještě víc, jsem tam stál a opakoval své omluvy.

Já, Hendrikus Gerardus Groen, jsem totiž za všech okolností korektní, šarmantní, přátelský, slušný a nápomocný. Ne proto, že bych takový byl, ale proto, že si netroufám být jiný. Jen zřídkakdy říkám nahlas, co si opravdu myslím. Vždy volím bezpečnou cestu. Moje speciální strategie: aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Rodiče byli prozíraví, když mi dali jméno Hendrik. Od takového jména zkrátka nemůžete čekat nic velkého.

Ještě ze sebe dostanu depresi, pomyslel jsem si. V tu chvíli jsem se rozhodl, že světu ještě ukážu pravou tvář Hendrika Groena: celý rok budu bez jakékoliv cenzury zaznamenávat události ze života v domově důchodců v městské části Amsterdam-sever.

Pokud bych náhodou umřel ještě před koncem roku, bude to zásah vyšší moci. V tom případě poprosím svého přítele Everta Duikera, aby na mém pohřbu nahlas přečetl úryvek z mého deníku. Až budu ležet v rakvi v čistém vyžehleném obleku v malém sále krematoria Horizont, prořízne nepříjemné ticho v sále Evertův chraplavý hlas, kterým přednese šokovanému publiku pár vybraných pasáží.

Jedna věc mi ale dělá starosti: Co když Evert zemře dřív než já?

To by od něj nebylo fér, hlavně proto, že mě trápí víc nemocí a neduhů než jeho. Na nejlepšího přítele musí být spoleh. Ještě to s ním proberu.

 

Čtvrtek 3. ledna  

Evert byl mým nápadem nadšený, ale nechtěl se zaručit, že bude žít déle než já. Přišel také s několika připomínkami. První z nich byla, že po čtení z mého deníku si pravděpodobně bude muset hledat nový domov. Druhá starost se týkala stavu jeho umělého chrupu, způsobeného Vermeeterovým nešťastným biliárovým úderem. Od té doby, co Vermeeterovo pravé oko sužoval šedý zákal, mu při biliáru vždy někdo pomáhal zamířit. Evert, vždy připraven pomoci, stál s nosem ve výši tága za Vermeeterem a dával mu pokyny: „Trošku doleva a trošku hlouběji...“ Ještě než stačil dokončit větu, uštědřil Vermeeter Evertovi koncem tága ránu přímo do zubů. Karambol!

Evert teď vypadá jako předškolák čekající na to, až mu vylezou trvalé zuby. Téměř mu není rozumět, jak šišlá. Než bude mluvit na mém pohřbu, chrup mu musí spravit. Zatraceně, to se ale jen tak nestane, protože zubní technik je na neschopence se syndromem vyhoření. Roční plat dvě stě tisíc eur, krásná asistentka, třikrát ročně dovolená na Havaji, a přesto nervový kolaps, jak je to jen možné? Možná ho na kolena srazily ty roky práce se starými umělými zuby, mezi kterými zůstávají zbytky jídla tak dlouho, až se mezi nimi objeví červi. Obrazně řečeno.

Tradiční novoroční koblížky, které se podávaly dole ve společenské místnosti, nám letos museli koupit snad z druhé ruky. Včera ráno jsem si ze zdvořilosti jeden vzal a po dvacetiminutovém zápolení, kdy jsem se ho do sebe snažil nasoukat, jsem poznamenal, že mám rozvázanou tkaničku, abych mohl pod stolem schovat poslední kus do ponožky.

Žádný div, že mísa byla ještě stále plná. Za normálních okolností se zde po všem, co je zdarma, jen zapráší.

Káva se ve společenské místnosti podává obvykle v 10.30. Pokud ještě v 10.32 nestojí konvice na stole, začnou místní velice okatě pokukovat po hodinkách. Jako by toho měli ještě plno na práci. Před čajem, který je na programu dne pravidelně v 15.15, se odehrává totéž.

Jeden z nejakčnějších momentů dne přichází spolu s otázkou: Jaké sušenky se budou podávat? Předevčírem a včera to byly okoralé koblížky, protože „my“ přece žádné jídlo nevyhazujeme! Raději se jím udusíme.

 

Pátek 4. ledna

Včera jsem si udělal procházku do květinářství a koupil si cibulky v květináči. Za týden, až hyacinty rozkvetou, si budu moci říct, že jsem se dožil dalšího jara.

Většinu pokojů v našem domově zdobí ještě v dubnu vánoční ozdoby visící vedle stoletých tchyniných jazyků a petrklíčů v posledním tažení. „Věčná škoda je vyhodit!“

Jestliže by mělo být úkolem přírody dělat lidem radost, pak určitě ne v příbytku nizozemského důchodce. Tam je stav pokojových rostlin většinou věrným obrazem rozpoložení, v němž se nachází jejich majitel. Všichni už jen čekají na smutný konec. Jelikož senioři nemají nic jiného na práci nebo jsou opravdu zapomětliví, zalévají květiny i třikrát denně. Po nějaké době takovou péči neustojí ani odolný tchynin jazyk.

Paní Visserová mě k sobě pozvala na šálek čaje zítra odpoledne. Měl jsem odmítnout, i kdyby to mělo být jen proto, že zapáchá, ale slíbil jsem, že se u ní rád zastavím. Sbohem, mé volné odpoledne. Bože, co jsem to jen za slabocha! V rozhodující moment mě nenapadla žádná výmluva, proto budu muset strávit odpoledne bezduchým tlacháním a dát si její suchý koláč. Jak se jí jen vždy podaří proměnit nejvláčnější buchtu v drolivý karton, je mi záhadou. K jednomu kousku buchty člověk potřebuje tři šálky čaje. Zítra se vzmužím a druhý kousek odmítnu. Začátek nového života!

Nový život v pěkně čistých botách. Čištěním jsem strávil polovinu dopoledne. Boty samy o sobě jsem měl hotové rychle. Většinu času jsem ale pak strávil čištěním košile, kterou jsem si zamazal krémem na boty. Ale že se teď lesknou! Ty boty. Rukávy jsem nakonec prostě jen ohrnul. Ty nevyčistím už nikdy.

Určitě přijde komentář: „Jak to, že si vždy tak zašpiníte rukávy, pane Groene?“

Zdejší život se skládá jen z „nikdy“ nebo „vždy“. Jeden den: „Jídlo není nikdy včas na stole a vždy moc teplé.“ A další den: „Jídlo je vždy moc brzo na stole a nikdy ne dost teplé.“

Už jsem místní opatrně upozornil, že si svými předchozími výroky protiřečí, ale s logikou zde moc nepochodím. „Vy to víte určitě lépe, že, pane Groene?“

 

Sobota 5. ledna

Včera u večeře bylo zase pozdvižení. Na jídelníčku stálo: smažená indonéská rýže. Většina seniorů je ze staré školy, jim se s exotickými chutěmi nezavděčíte. Už v šedesátých letech, kdy byly v Nizozemsku představeny špagety, je s díky odmítali. Nezapadaly do jejich týdenního schématu: pondělí – kapusta, úterý – květák s kaší, středa – den mletého masa, čtvrtek – zelené fazolky, pátek – ryba, sobota – polévka s chlebem, neděle – rostbíf. Když už chtěli udělat něco opravdu bláznivého, dali si v úterý sekanou a ze zbytku týdne byl naprostý galimatyáš.

Cizí žvance, na ty nás neužije! Většinou dostáváme menu týden dopředu a můžeme si vybrat ze tří různých jídel. Někdy se ale stane chyba. Včera byla z nepochopitelných důvodů na výběr jen ta smažená rýže. Prý nějaký problém na straně dodavatele. Náš kuchař v tom byl samozřejmě nevinně.

A tak jsme si mohli vybrat ze smažené rýže nebo smažené rýže. Lidé se speciální dietou dostali chleba.

Zvedla se vlna odporu.

Paní Hoogstratenová van Dam, zakládající si na tom, aby byla oslovována celým svým jménem, z jídla preparovala jen kousíčky smaženého vejce; van Gelder smaženou rýži „nežere“, takže místo toho spořádal celou sklenici nakládaných okurek a tlustý Bakker se hlasitě dožadoval, aby mu rýži přelili omáčkou.

Můj přítel Evert, který s námi občas také jí, když už má dost svého kulinářského umění, nabídl nic netušícím spolustolovníkům chilli omáčku.

„Je libo k rýži trochu kečupu?“

Tvářil se jako neviňátko, když paní De Prikerová vykašlala svou zubní protézu přímo do nakládané zeleniny. V záchvatu kašle byla odvedena pryč a Evert pak obcházel s její protézou jako s Popelčiným střevíčkem okolo stolu a nabízel ji k vyzkoušení. Když byl po incidentu předvolán na kobereček k vedoucí oddělení, byl obrazem zhrzené nevinnosti. Sám se dokonce dožadoval hygienika, protože v nakládané zelenině „našel“ zubní protézu.

Před večeří jsem absolvoval čajový dýchánek u paní Visserové. Konverzace s ní je ještě slabší než její čaj. Vymluvil jsem se, že mám od lékaře zakázáno jíst koláče. Proč? Řekl jsem, že kvůli špatnému krevnímu obrazu. Mám zvýšenou hodnotu cukru v krvi: 20 až 25. Vymyslel jsem si tyto nesmyslné hodnoty, ale paní Visserová se chytla. Musel jsem si ale vzít tři kousky koláče, až budu mít krev zase v pořádku. Koláč teď leží na dně akvária ve třetím patře.

 

Neděle 6. ledna

Můj problém s únikem moči je čím dál tím horší. Žluté fleky obzvláště vynikají na bílých trenýrkách. Žluté trenky by byly vhodnější. Neuvěřitelně se stydím před dámami z prádelny, takže teď ještě než odevzdám prádlo, ty nejhorší fleky ručně vyperu. Je to taková předpírka před předpírkou. Kdybych neodevzdal žádné prádlo, vyvolalo by to podezření. „Máte na sobě čisté spodní prádlo, pane Groene?“ zeptala by se tlustá dáma z domovních služeb. „Ne, tlustá dámo z domovních služeb, tyhle trenýrky mám přilepené ke své staré zadnici tak pevně, že je na sobě budu mít až do konce života,“ byl bych pak nejraději odpověděl.

Dnešek je nějaký náročný. Tělo mi vrže ve všech pantech. Rozklad se nedá zastavit. Maximálně člověka trápí jeho neduhy o něco méně, ale obrat k lepšímu? K tomu už nikdy nedojde. Vlasy nezačnou zničehonic zase růst. Alespoň ne na hlavě, zato ale z uší a z nosu. Tepny se samy od sebe nerozšíří. Žádné tromby nezmizí a kohoutek tam dole nepřestane protékat. Všechno dohromady je jasná jednosměrka do rakve. Nikdy už neomládneš, ani na jeden den, ani na hodinu, ani na minutu.

Stěžuji si tady jako nějaký důchodce. Kdybych měl chuť, mohl bych jít dolů do společenské místnosti. Tam je naříkání zabíječ času číslo jedna. Myslím si, že ještě neuběhla půlhodina, aniž by někdo nezačal o nemocech.

Mám pocit, že jsem tak trochu ve špatném rozpoložení.

Neustále jsme pobízeni, abychom si užívali podzimu života, to ale kruci nejde pořád.

Čas na procházku. Koneckonců je neděle odpoledne. Pak trocha Mozarta a pořádný lok koňaku. Možná se zastavím u Everta, jeho tvrdohlavost má skvělé terapeutické účinky.