Pojďme na pláže, tam se všechno ukáže. Básník Borkovec napsal dvanáct povídek z pobytů v Itálii

Básník Petr Borkovec napsal dvanáct povídek ze svých pobytů v severoitalském letovisku a podle něj je nazval Lido di Dante. Lze v nich vyčíst jak autorovu léty pečlivě zaostřenou techniku pozorovatele, tak jisté okouzlení kluka z Louňovic pod Blaníkem vším tím mořem, světlem, vzduchem a přímořským tempem místa, kam se může v pravidelných intervalech vracet. A opakovaně zažívat odlišné mentality středozemí a přímoří.

V místech, kde dle legendy Dante začal psát svoji Božskou komedii a kde je v sedm kilometrů vzdálené Ravenně jeho hrob, se Borkovec díky rodinné konstelaci − za ženu má Italku − nemusel stát chvilkovým turistou, tedy někým, kdo zažívá rychle a z podstaty věci povrchně.

Měl čas navázat s místem intimní vztah. Čas všimnout si, čas do jisté míry splynout s domorodci a vytvořit si tak základní podmínku pro bezbariérové skenování okolí.

Z povídek je to cítit. Po místním unikátním borovicovém lese, nudistické pláži nebo baru čtenáře neprovází cizák, nýbrž štamgast Pietro. Ten, který si tyká s místními zlodějíčky, všímá si ropných věží nedaleko pláže, poslouchá nadávání domácích na odpadky v moři, jež nepochybně připlavaly z Chorvatska, zdálky poznává místního prostituta a ví, kde bydlí Nano − chlapík pravidelně prohledávající pláže s detektorem kovů.

K psaní povídek básníka přiměl Ondřej Nezbeda, kdysi redaktor Literární přílohy časopisu Respekt. Oslovil ho ale s nabídkou na uveřejnění prózy. A tak vznikla zakázka a termín, něco, co je v uměleckém světě často větší múzou, než by byl romantik ochoten připustit.

K pilotní povídce se postupně a pomalu přidávaly další. Básník "zahnul" poezii a odhodlal se k jiné disciplíně. Najednou bylo třeba s monologem pracovat jinak než v poezii, reportování o místě muselo mít přiměřené tempo a hustotu, bylo třeba se popasovat s přímou řečí. A ještě povídkám nechat dostatek vzdušnosti a nedovolit jazyku, aby tím zbanálněl.

Borkovec to zvládl, i když sám o sobě ví, že vidí spíš svět věcí, barev a zvuků, než že by prožíval přítomnost plnou příběhů, které na něj neodbytně dorážejí a žadoní o zpracování.

Borkovcovo Lido di Dante je přesto zalidněné příběhy, které jsou jen uvolněně načrtnuté. Mihne se v nich paní Lucia s nehezkou tváří, ale krásným tělem, kterého si nelze nevšimnout, osazenstvo baru Lupen, hluční rozjívení špekatí turisté při karaoke na písničku Italky Rity Pavone, bajka o hřibu a lanýži, hádání se mezi nudisty a textiláky, náměstí Carducci pokryté rojem kolibříků, Rimini v zimě…

Vše napsáno pod taktem živočišnosti, dychtivosti po okamžicích, v bzukotu malých životů a jejich velkých srdcí.

Ze svých pobytů v blízkosti Jaderského moře mohl Borkovec napsat ledacos. Poetický deník podobně jako ve svém starším Berlínském sešitě, zápisník à la polští reportéři, bedekr po bohatých uměleckých památkách a souvislostech, básně v próze, kulinářskou kratochvíli.

Nakonec ale vznikly osobité povídky, ve kterých je toto vše nějak obsaženo. Nadto sálají tělesností, živými figurami a na "začátečníka" lehkostí a přirozeností, která je schovaná někde v rytmu vět a ve šťastném shledání autora a místa.