Ale podívej, to moře

I.

Nemůžem ho někam jen tak
vylít. A pak:
jak bys ho pojmenoval?

II.

Sedí u malého stolku,
lokty od sebe, a dumá. Moře zatím
svádí ženské, prsty v jemných
záhybech, ne, tam se jim to neloupe
od žárovky slunce, a nic o tom nevíš.

III.

Ale podívej, to moře někde musí
bydlet. Vezmeme ho domů: uhoupá
nám děti, rejnokem
jim posvítí; co na tom, že pak
bude vana slaná?

IV.

Zmizelo. Navigace by mu nestačila −
Někde tady, někde tady
pod svým jménem
moře přece je.

 

 

Přijď na večeři, sbírám jahody

I.

Přijď na večeři, sbírám
jahody. Tři byly opředené plísní,
ale těch se neboj:
v noci budou na kompostu
splývat s prapříčinou.

II.

V lednici, tam všechno vydrží.
Nepanikař: na sýru ten nápis švabachem?
Nic to neznamená, my to jíme
pořád.

III.

Od neděle hledám dobré téma
ke stolu. Maminka mi uschovala lepší kousky
do parádní utěrky −
Přijď na večeři. Sbírám jahody a mám
velmi hladké nohy.

 

 

Krajina se bojí konce léta

I.

Srpen: v modrém kýblu afrikány.
Dveře vagónu nedovírají,
vydechují den, den −
Proč tunel vždycky ví, čí zrak hledá
ve tmě útlé nárty?

II.

Nad jezem hrozen lidí.
Vykoupej kámen.

III.

Krajina se bojí konce léta. Nahoře
letadlo rve oblohu vedví,
dole zrají první černé bobule −
nebo jsou to cestující? Uvidíš. Počkej,
až je vyzobají ptáci.

Všechny básně jsou publikovány poprvé.

 


Jitka N. Srbová, narozená roku 1976, je autorkou tří básnických sbírek – naposledy kritikou radostně oslavený Les z roku 2016 –, žije v Hořovicích. Pracuje jako kreativní ředitelka agentury Young & Rubicam.

V básnickém cyklu představujeme tyto autory:

Jakub Řehák
Jonáš Hájek
Jitka N. Srbová
Adam Borzič
Martin Poch
Elsa Aids
Kamil Bouška
Miroslav Olšovský
Milan Děžinský
Marie Iljašenko
Luboš Svoboda

Coby básnířka dovede mnohé, třeba tohle: Zabere veršem lesní přítmí, které vidí z okna vlaku. Nejprve z příslušné vzdálenosti, pak zblízka, vzápětí z ptačí perspektivy. Něco o lesním šeru řekne jako J. N. S. ročník 76, pak jako sedmileté dítě. Potom si s objektem svého pozorování vymění místo a hle: čteme, co si o sobě samo šero myslí a jak přemítá o lidském pozorovateli. A tohle všechno autorka dokáže na ploše čtyř pěti veršů, ve vysokých obrátkách.

Na otázku "Co umí básník tak jako nikdo jiný?" odpovídá: "Básník dostal darem výjimečnou vnímavost, citlivost vůči světu. Ustavičně a dobrovolně se zraňuje klouzáním po struhadle přítomného a svou krvavou zadnici pak otiskuje v básních. A právě to musí umět jako nikdo jiný: poznat, kterými slovy strhne čtenáře do tísnivé krásy."

–Petr Borkovec