Takto objemné bývají spíš výpravné obrazové publikace. Básně, zdá se, zasluhují prostší šat. Rozsáhlý výbor z poezie Ivana Blatného Jde pražské dítě domů z bia…, který právě vyšel, se staví i proti dalším nakladatelským zvyklostem. Je v tom jeho síla.
Na rovinu: Pražské dítě má autory dva. Kromě Blatného je jím bezpochyby i nakladatel a editor Martin Reiner.
Ten knize nachystal půdu již svým románem o Blatného životě Básník z roku 2014. Jako editor-detektiv jí věnoval roky práce a nyní jako nakladatel ukázal, jak hluboce ve svého básníka věří. Svazek je objemný, skvěle graficky připravený; ilustrace jen tak mimoděk obstarávají dosud nepublikované práce Jiřího Koláře. Sama hmota knihy odkazuje k tomu, že půjde o něco zásadního.
◼ Jeden z největších lyriků 20. století Ivan Blatný se do české poezie uvedl na počátku 40. let sbírkami Paní Jitřenka a Melancholické procházky.
◼ V roce 1948 byl vyslán jako člen tříčlenné oficiální delegace Syndikátu československých spisovatelů do Londýna, odkud se již nevrátil.
◼ Život v exilu nesl velmi těžce, zhoršila se mu psychická choroba, stihomam, obával se, že ho chce unést KGB. V roce 1954 byl trvale hospitalizován v psychiatrické léčebně. Zemřel roku 1990.
◼ Blatného rozsáhlá exilová tvorba čítá 280 tisíc veršů. Za básníkova života z ní vyšla pouze sbírka Stará bydliště a ineditně také Pomocná škola Bixley. V roce 1997 mu Václav Havel udělil in memoriam medaili Za zásluhy 1. stupně.
Reiner je též spolutvůrcem knihy. Ze zdánlivě nekonečné hlušiny Blatného zápisků (280 tisíc veršů!) dokázal vypreparovat živoucí části. Nejednou musel chabý pahýl amputovat či propojit orgány novými kapilárami. Resuscitoval střípky plné paradoxu, patosu, sebeironie, nostalgie, tedy zboží v dnešní emocemi přeplněné době tak žádané.
Rozcitlivělý outsider Blatný, jenž velkou část života strávil v exilu a v psychiatrické léčebně, může být právě tím autorem z minulosti, který ke dnešku mluví srozumitelně. "Nikdy se nestane nic zlého / viděl jsem pejska huňatého," píše. Nebo: "Hleďte, jak i to močení / se v malé blaho promění." A jinde: "Jak krásně souložník milenkou svou pronik… / stojí to peníze, já nemám ani troník."
Jako by čtenáři dostávali do rukou nový překlad starého klasika. Reiner svým výběrem Blatného interpretuje, pracuje s ním jako redaktor, který autora vede a je mu vnímavým oponentem − s tím rozdílem, že Blatný, který zemřel roku 1990, už nemohl reagovat. Dost možná by to ale stejně neudělal, cizelérská práce s textem ho nezajímala. "Kdy mi vydá všecky tyto básně / zahnívající papírem?" táže se přesto kdesi.
Výbor Pražské dítě navazuje a odpovídá na předchozí Blatného poúnorové edice − na konvenčněji zaměřenou sbírku Stará bydliště i na následnou Pomocnou školu Bixley. Ta bývá naopak redukována na pouhý vhled do Blatného choré mysli.
Nelze však zobecňovat. I Pomocná škola je plna okouzlené přítomnosti: "Za spiritistické seance, médium se dává do tance." Blatný je pořád týž, i když právě tančí jinou skladbu.
Reiner v Pražském dítěti bohužel neodhaluje radikalitu svého poloautorského precizování textu, nikdy vedle výsledku nezveřejní i podklad, z kterého čerpal. Pro hrubou představu mohou snad posloužit některé pasáže ze sbírky Pomocná škola Bixley, ve kterých se básník ztrácí a tehdejší editor Antonín Brousek si nedovoluje víc než precizní a obětavou redakční práci.
Reiner je jiná generace. Dost možná počítá s tím, že mu jeho přístup někteří odborníci omlátí o hlavu. Přesto se odhodlává k radikálnímu řezu. V duchu věty "Josef Kunstadt zcela osvobozen", odkazující na Blatného alter ego.
Právě takový je výbor Pražské dítě. Nabízí básníka osvobozeného od… Od čeho vlastně? Od nálepky schizofrenika? Grafomana? Jistě ne. Spíš od člověka, který se psaním udržuje naživu. Ukazuje naopak autora, pro kterého je poezie primárním způsobem komunikace − s okolím i sám se sebou. "Velikáš Kunstadt se domnívá / že napsal nádhernou báseň / a odchází spat."
Ivan Blatný: Jde pražské dítě domů z bia...
(Editor Martin Reiner, ilustrace Jiří Kolář)
2017, Nakladatelství Druhé město, 464 stran, 489 korun
Ivan Blatný je jedním z posledních důležitých básníků 20. století dosud plně "neobjevených" čtenářské veřejnosti. Brněnský seladon, dezorientovaný komunista a psychiatrický pacient interesuje čtenáře tím víc, že tento proces objevování lze sledovat v reálném čase. Jak je důležité míti svého Reinera! mohl by si povzdechnout například takový František Daniel Merth a další zapomínaní básníci.
Blatného poezie je plná odkazů na reálie a osobnosti 30. a 40. let. Malé události jeho světa v anglickém exilu s nimi tvoří skvělý kontrapunkt. "Snad dovolila by mi Betty / sledovat televizní světy, / musím však přece jíti spát… / Odcházím tedy do postele / pojídaje své modré želé, / musím se přiznat, nejdu rád. / Bolest už se zase hlásí / do peří Kunstadt si to hasí! / V náladě otevřených vrat / neumí ale pospíchat." Výbor Pražské dítě otevřel tato vrata doširoka. Čekání se vyplatilo.
