Politika II

Těsně předtím, před jmenováním celé té vlády, přišel bod obratu. Premiér si mě s Martinem Štěpánkem pozval k sobě na úřad vlády, mluvili jsme obecně o tom, jak co bude, když najednou řekl: „Ještě bych vám chtěl, paní Třeštíková, říct, že vaším prvním náměstkem bude pan Ef.“

Vůbec jsem netušila, o koho jde. Ale Martin Štěpánek se okamžitě naježil a spustil na Topolánka: „Mirku, to snad nemyslíš vážně! Víš přece, co je to za chlapa! A víš taky, že jsem ho vyhodil, za to všecko, co tam na tom ministerstvu napáchal a na co jsem mu přišel!“

Topolánek řekl jen: „Martine, zmlkni.“ Ale ten nezmlknul a řval dál svým sonorním hereckým hlasem: „Ty už si nepamatuješ, jaký finanční toky si ten Ef na ministerstvu zařídil?“ Na to mu Topolánek odsekl: „Přes to nejede vlak. Je to nutnost pro schválení podpory vládě.“

Řekla jsem, že jsem napevno domluvená, že mým náměstkem bude pan Talíř, a že to dokonce byla má podmínka, abych do té funkce šla. Pan Topolánek řekl, že ho vůbec nezajímá, na čem jsem s kým domluvená, a že to bude tak, jak řekl. A potom dodal větu, kterou do smrti nezapomenu: „Paní Třeštíková, když jsem před deseti lety nastupoval do politiky, věděl jsem, že je to svinstvo. Ale že je to svinstvo tak velký, to jsem netušil.“

Kniha

Pavel Kosatík 

Sběrná kniha: Helena Třeštíková v rozhovoru s Pavlem Kosatíkem 

2017, Nakladatelství Paseka, 340 stran, 298 korun

Seděla jsem tam a krve by se ve mně nedořezal. Vůbec jsem nevěděla, jak na to reagovat. Za oknem krásný zimní den, slunce, rackové poletovali před okny, a já měla pocit, že svět se úplně zbláznil. Potom jsme se s premiérem rozloučili, nasedli do ministerské limuzíny, pamatuju si, že řidič vystartoval od úřadu vlády jednosměrkou v protisměru, ale to už byl jen takový detail na dokreslení toho, že jsem se ocitla v docela jiném světě, než na jaký jsem byla dosud zvyklá. Nemyslela jsem v té chvíli na nic jiného, než že to musím s Martinem Štěpánkem co nejdřív probrat.

Ten mi pak vysvětlil, kdo pan Ef, tak jsme mu pracovně říkali, je. Do úřadu si ho přivedl předchozí ministr a on tam časem vytvořil jakousi památkářskou lobby. Zavedl systém, kdy se opravy památek, lukrativní byznys, přihrávaly předem dohodnutým firmám, které za to zaplatily. Štěpánek na to po příchodu na ministerstvo přišel a okamžitě pana Ef odvolal.

Štěpánek také hned začal pátrat, co se vlastně děje, a zjistil, že pan Ef Topolánkovi zařídil spolupráci sociálně demokratických poslanců Pohanky a Melčáka, kteří budou jeho vládu podporovat. Díky jejich hlasům pak Topolánkova vláda opravdu prošla v parlamentu. Na tom triku byla založená celá pozdější existence té vlády. Štěpánek mi dodatečně řekl, že Pohanka s Melčákem prý za to dostali nějaký slušný balík a pan Ef, který to zorganizoval, si za odměnu řekl o návrat na ministerstvo a obnovu všech původních finančních toků.

Nemohla jsem si to nijak ověřit, ale neměla jsem důvod Martinu Štěpánkovi a jeho zprávám nevěřit, zvlášť když se pak všechno vyvíjelo, jak se vyvíjelo.

Takže jsi řekla, že pana Ef zpátky na ministerstvo nechceš.

Ano. Problém byl, že Topolánek na jeho návratu pochopitelně trval. Došlo mi, že jsem udělala fatální chybu a že bych si to s tou svou účastí ve vládě měla rozmyslet. Ale pak jsem si řekla, že zkusím ještě bojovat.

Události se mezitím valily dál. Vláda, jejímž jsem byla členem, byla jmenovaná. Při tom jmenování jsem měla zvláštní pocit, jako bych se na celou akci dívala jako nezúčastněný pozorovatel – nějak z nadhledu. Často se popisuje, že umírající vidí sebe sama ležet na lůžku. Nějak tak jsem vnímala sama sebe, jak si potřásám rukou s prezidentem Klausem a podepisuju slib člena vlády.

Bylo mi jasné, že se to mezi panem Ef a mnou musí rozseknout. Buď na tom ministerstvu zůstanu já, nebo ten chlap. Taky lidovci, kteří mě nominovali, se o tom všem dozvěděli. Myslím, že předem o akci s panem Ef nevěděli a byli překvapeni stejně jako já.

Ale chtěli věc řešit konstruktivně. Jiří Čunek si mě pozval k sobě na ministerstvo a s různými stranickými funkcionáři mi pak dlouho vysvětlovali, že politika je věcí kompromisu. Pořád opakovali, že jsem pro ně přesně tím člověkem, kterého ve vládě potřebují, a ať neudělám chybu. Ale v té chvíli už jsem byla zaseknutá. A tak jsme se nedohodli. Když jsem o té naší nedohodě informovala pana Topolánka, byla už vláda, ve které jsem byla členem, schválená i parlamentem, protože Pohanka a Melčák pro ni zvedli ruku.

Pan Ef dodržel slovo…

Vše tomu nasvědčovalo. A pan Topolánek přemýšlel, co s tím vším dělat. Nakonec mi řekl, že na to přišel a že pan Ef teda nebude mým prvním náměstkem. Na ministerstvu ale musí zůstat, a že teda bude mým poradcem.

Tím se mi potvrdilo, že z toho všeho musím vycouvat, čím dřív, tím líp. Protože o sobě vím, že v intrikách chodit neumím a jediný výsledek toho všeho by mohl být, že bych nakonec seděla na Pankráci a pan Ef by mi nosil na celu buchty. Byla to opravdu celkem šílená situace.

Měl Topolánek pravdu? Je politika podle tebe svinstvo?

Nemyslím si to. Všichni lidi v politice takoví nejsou. Ale myslím si, že je hodně špatně, když něco takového říká premiér. Čekala jsem určitou vnitřní noblesu – a zjistila jsem, že to ve skutečnosti funguje drsně a neomaleně.

Když si na tu dobu dneska vzpomenu, pořád mám trochu husí kůži. Byl zrovna leden, vydařený, všude za okny byla nádherná zimní zasněžená Praha. Ale já jsem těch pár dní prožila jako hrůzu, ze které jsem se jenom pomalu vzpamatovávala.

Ten pan Ef alias František Formánek, o kterém se zde celou dobu bavíme, je dnes poradcem premiéra Sobotky.

No comment.