Výstava September 11 ukazuje, jak se změnil výtvarný svět a kde všude vidíme 11/9

V muzeu MoMA PS1 v New Yorku bude v neděli, přesně v den desátého výročí útoku na budovy Světového obchodního centra, otevřena výstava, na které kurátor Peter Eleey shromáždil přes sedmdesát výtvarných děl světových autorů z jedenačtyřiceti zemí.

Jen jedno z nich, koláž Ellswortha Kellyho, na níž je travnatý kopeček na místě zříceného WTC, vzniklo však jako bezprostřední reakce na těžce prožívanou celonárodní katastrofu. Ostatní díla, vytvořená v posledních padesáti letech, nám podle kurátorova záměru mají ukázat, jak hluboko máme dodnes v paměti zakořeněny obrazy teroristického útoku a reakce lidí na něj.

Protože ač vystavená díla vznikla většinou dávno předtím, svým obrazovým poselstvím nám ty deset let staré vizuální vjemy připomínají.

Mezi díly slavných autorů, jako jsou Diane Arbusová, Christo, Felix Gonzalez-Torres, Barbara Krugerová a další, bude i objekt autora koncepce společné česko-slovenské účasti na předloňském bienále v Benátkách, slovenského umělce Romana Ondáka

Snímky z Bagdádu

Silnou součástí výstavy se stane umělecký počin Kanaďanky Janet Cardiffové Čtyřicetihlasý motet z roku 2001. V září roku 2001 byl tenkrát právě vytvořený projekt této akční umělkyně realizován v newyorském muzeu MoMA PS1 a zněl tam několik týdnů.

Dílo vzniklo tak, že Cardiffová nechala napřed zvlášť nahrát každý ze čtyřiceti hlasů, které se proplétají v polyfonní skladbě anglického renesančního mistra Thomase Tallise Spem in Alium z roku 1573. Potom pustila každý z hlasů do jednoho ze čtyřiceti reproduktorů rozestavěných ve výstavním sále do oválu. Spem in Alium je jedna z nejsilnějších a taky nejobtížnějších skladeb svého žánru na světě.

Přítomní přecházeli podle vlastní volby mezi jednotlivými hlasy, jež zpívaly: "Nikdy jsem nevložil naději v nikoho, kromě tebe, Bože Izraele," jako by si tím vymývali z duše zděšení a žal. Pro mnohé 11. zářím otřesené lidi pak skladba, v níž se jednotlivé hlasy pojí v mohutnou hudební vlnu, představovala spojení soukromého a celonárodního smutku.

Teď se Čtyřicetihlasý motet vrátí na místo, kde před deseti lety utěšil tolik návštěvníků, a bude tam až do konce výstavy 9. ledna příštího roku. Kurátor Peter Eleey nepochybně cítí, že i dnes bude jeho "léčivá" síla zapotřebí.

Dejte tu sochu pryč

Výstava September 11 je jiná tím, jak se kurátor pokouší nabídnout nový způsob přemýšlení o události, co se před deseti lety stala. Je o čem přemýšlet. Třeba i o tom, jaké osudy měly nejrůznější umělecké reakce na 11. září.

Například proč v roce 2002 vyvolala takovou kontroverzi čtyřmetrová Padající žena newyorského sochaře Erika Fischla, v podstatě klasický akt zařaditelný jako pokračování osy jdoucí od Michelangela a Rodina. K prvnímu výročí katastrofy měla být tato zřícená ženská postava, zachycená v okamžiku, kdy se hlavou a rameny právě dotkla země, dva týdny vystavena v newyorském Rockefellerově centru.

fotogalerie: Umění po 11. září 2001

Už po týdnu ale byly útoky Murdochem vlastněného tisku, především New York Postu, tak nesnesitelné, že autor sám požádal, ať sochu zakryjí a posléze odstraní. Vydržela na místě jen něco přes týden. Své zděšení a zklamání vyslovil pak Fischl v rozhovoru pro New York Times a ve vlastním prohlášení. "Vytýkají mi, že nahá ženská postava je urážkou obětí, ale já jsem chtěl jen vyjádřit křehkost lidské existence," ohradil se. "Chyba je v tom, že bezprostředně po té tragédii bylo slyšet tolik jmen obětí, a vidět tak málo těl."

Podobný osud měla i instalace Padající, která sestávala z torz lidských těl nalepených na okna galerie. Autorka Sharon Paz ji musela předčasně odstranit z newyorského Jamaica Art Center, protože si zaměstnanci a sponzoři stěžovali, že pohled na padající části těl "není nijak radostný". Proč by ale umělecká reakce na tragédii měla být radostná?

Doba zkrátka potřebovala spíš patos. Proto si Pentagon nevybral žádné z děl reagujících na teroristický útok, ale koupil aranžovanou fotografii Američanky dánského původu Kerry Swankové Freedom. Na snímku, jenž vznikl pět měsíců před útokem, třímá anděl mezi náhrobky na vojenském hřbitově americkou vlajku.

Popálenina za úsvitu

Kurátor Peter Eleey jako by se svou výstavou September 11 ptal: "Posunuli jsme se o něco dál? A kam vlastně?" A sám si odpovídá, že vlastně ani příliš ne. "Byla to jedna z nejčastěji zobrazovaných katastrof v dějinách," říká o pádu newyorských Dvojčat. "Jenže celých deset let poté je pořád nedostatečně reprezentovaná v kulturním diskurzu, zejména v současném výtvarném umění."

Přetrvávající stesk po "ztraceném ráji" z doby před katastrofou připomíná někdejší reakci malířky L. C. Armstrongové, která měla v době teroristického útoku na WTC byt i ateliér na Manhattanu. Když zaútočilo druhé letadlo, sbalila kufřík s barvami a prchla do New Jersey.

Odtamtud pak přivezla nové obrazy svých obvyklých rájů s velkými květinami v popředí. Jenže květiny měly od té doby stonky z bombových zápalníků. "Byli jsme tak naivní," komentovala Armstrongová své obrazy. "Žili jsme si jako pošetilci v ráji, a jedenácté září nás z něj vykoplo. Jsem nervózní z toho, jak sebestředně a povrchně jsme existovali. A chci ten svět zpátky!" Přesně to je ale nemožné, což i Armstrongová dnes už jistě ví.

Svou výstavou to chce připomenout i kurátor Peter Eleey. A má ambici naznačit nám, jak nově vnímat, že ta tragická událost je v našich životech přítomna dál. Proto vedle sebe staví detail pomníku vietnamským veteránům (Harun Farocki: Transmission), instalaci z viktoriánských desek na památku tragicky zemřelých obětí, kterou sestavila Susan Hillerová, a Mondrianův oltář od Thomase Hirschhorna, podobný těm, jež spontánně vznikaly v ulicích New Yorku v září 2001.

Ten bude po celý první měsíc výstavy September 11 stát na nároží poblíž muzea MoMA PS1. Všechny tyhle artefakty evokují divákovi podle Eleeyho atmosféru truchlivého podzimu před deseti lety. Právě tak jako socha do sebe pohroužené dívky George Segala vyvolává vzpomínku na nekonečné čekání lidí na své blízké, kteří byli nezvěstní.

Peter Eleey zařadil do svého výběru také šestatřicet let staré video Mary Lucierové Popálenina za úsvitu. Vycházející slunce tam totiž oslnilo kameru tak, že vznikly dvě šikmé tmavé šmouhy nad horizontem města, jež dnešnímu divákovi evokují šokující obrazy z jedenáctého září 2001.

Najednou vidíme, jak je naše vizuální paměť tou událostí navždy poznamenaná. Ráj je ztracen.
Obzvlášť zneklidňující je série fotografií Johna Pilsona, které pořizoval z oken Světového finančního centra. Zachytil na nich totiž život v kancelářích na protější straně ulice - v kancelářích věží WTC, z nichž zbylo jen prázdno, Ground Zero.

Obrazy mají velkou moc. Mají moc přetvořit naše vidění. A dobří kurátoři dovedou stavět věci do nového světla. Peter Eleey je dobrý kurátor.

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků