Zemřel fotograf Kállay, jehož fotky označilo UNESCO za nejkrásnější na světě

Ve věku osmdesáti šesti let zemřel významný slovenský fotograf Karol Kállay.

Muž, který má za sebou padesát fotografických knih a desítky výstav, už se nestihl dožít průřezové fotografické knihy, která mu brzy vyjde v Německu, uvedly slovenské Hospodářské noviny.

"Nebyl jen významným fotografem, ale pro značnou část slovenské kulturní veřejnosti představoval živé ztělesnění fotografie. Byl nepřehlédnutelnou osobností a coby autor fotografických reportáží patřil mezi první slovenské umělce, kteří si byli vědomi síly médií," připomněl Aurel Hrabušický v nekrologu, psaném pro širší okruh přátel.

"Uměl se podle toho zařídit a několik desítek let se těšil přízni tisku bez ohledu na to, který režim byl právě při moci."

Politicky nespolehlivá rodina

Kállay začal fotografovat již po skončení gymnázia v Trenčíně a v Ružomberku ve svých čtrnácti letech.

V rámci takzvané Akce B byla jeho "politicky nespolehlivá" rodina po druhé světové válce vystěhována do dřevěného domu v Turčeku u Kremnice.

Pracoval v časopisech Domov a svět a také Svět v obrazech, fotil módu v Bratislavě a v Praze, živil se prací v agentuře Oko a ve filmových studiích. V době, kdy již pracoval na volné noze, stihl vystudovat Vysokou školu ekonomickou a právo na Komenského univerzitě v Bratislavě.

V roce 1942 získal zlatou medaili na výstavě fotografií v Bratislavě a o rok později již měl samostatnou výstavu ve španělské Zaragoze.

Což ho teoreticky předurčovalo například k diplomatické kariéře, jenže už v roce 1954 přišla jeho první kniha Slovenské rieky. Jeho prvními fotoaparáty byly Zeiss Ikonta 6x6 nebo Rolleiflex 4x4 a 6x6.

Ženy ve větru

Jistou dobu pak působil jako asistent filmových režisérů, například při natáčení snímku Čertova stena. Tam se také seznámil se svoji budoucí ženou Zdenkou.

Záhy poté začal Kállay fotit pro časopis Móda. Často například bral modelky do parku a nechal je, aby se volně pohybovaly. "Byl jsem průkopníkem v tom, že jsem ženu, v dobrém slova smyslu nejvydařenější výtvor boží, vyvedl z ateliéru ven na vzduch. Kde nepůsobila jako zkamenělina a kde jí ve větru nádherně vlály vlasy i šaty," vysvětloval.

Focení odvážnějších modelů mu však v začátcích chtěl zakázat Výbor československých žen. "Dokonce až z Prahy přijela jejich předsedkyně. V dobách, kdy se nosily jen dlouhé sukně, mi vyčítala, že jsem pro časopis Móda fotil dámy v kalhotách. Chtěli mi to zakázat. Ale do půl roku začala Makyta šít dámské kalhoty i pro sovětský trh. Žena je ženou pro každý režim a pro každé náboženství, snad s výjimkou islámu."

Kállay brzy přispíval do berlínského Saison a Sybille, do Paris Match či pařížského Jarden des Modes. Dnes se odhaduje, že nafotil více titulních stran než Helmut Newton - kolem čtyři sta padesáti.

Oči, za jaké by se nestyděl ani Fellini

V roce 1960 během olympiády v Římě nafotil pro anglické vydavatelství podstatnou knihu Italy Today, jež později vyšla i v Německu. "Kállay se na Řím uměl podívat takovým způsobem, že by se za to nemuseli stydět ani Fellini nebo de Sica," připomněl spisovatel Ľubomír Feldek.

Poté začalo cestování: do New Yorku, Tokia, Moskvy, Mexika, Pekingu či Los Angeles. O každém vydal samostatnou knihu. Ta věnovaná L. A. a později i kniha nazvaná Píseň o Slovensku byly organizací UNESCO prohlášeny za nejkrásnější knihy na světě.

Při focení portrétů používal kamery Rolleiflex, Mamya RB 67, fotoaparáty Pentax či Nikon a také Leicy M3 a M6.

"Občas se mě ptají, proč jsem nefotil s Canonem nebo Minoltou. Tvrdím, že všechny značky jsou vynikající, ale jakmile člověk s jednou začne a má objektivy od 20mm do 300mm, tak je změna na jinou značku finančně velmi náročná. A kromě toho si člověk zvykne," říkal. V posledních letech používal Leicu M6 a Nikon na klasický kinofilm.

"Digitální fotografii mám raději méně, možná je to otázka zvyku a lásky ke klasice. A možná jsem konzervativní."

Dubčekova duše

Od roku 1970 byl členem Mezinárodní federace umělecké fotografie ve Švýcarsku, pracoval pro německý časopis Geo a v devadesátých letech fotil pro Stern, Spiegel nebo Focus. Při dvacátém výročí vpádu Varšavských vojsk do Československa nafotil také reportáž o Alexandru Dubčekovi.

Později se spisovatelem Ľubomírem Feldekem připravili o Dubčekovi celou knihu. "Všichni víme, že Dubček symbolizuje v krutých politických dějinách dvacátého století slušnost a lidskost. Ale slušný a lidský musel být i Kállay, aby tu Dubčekovu povahu dostal do fotografií. Musel přijít na to, že Dubčekovu duši vyjadřuje nejen jeho úsměv," napsal Feldek k fotografovým osmapadesátým narozeninám.

Kállay obdržel titul EFIAP od Mezinárodní federace umělecké fotografie a v roce 1992 získal cenu magazínu GEO jako fotograf roku. O tři roky později – za knihu Franz Kafka a Praha – následovala cena v soutěži Nejkrásnější knihy Slovenska. V té době fotografoval reportáže v Egyptu, Thajsku, v Tunisku či Maroku. Ještě později pracoval pro agenturu Bilderberg a koncem devadesátých let pracoval na fotografických reportážích v USA, Jemenu, Dubaji či Malajsii.

Ocenění a pocty

V roce 1998 obdržel Pribinův kříž I. třídy za celoživotní dílo v oblasti umělecké fotografie. Získal také cenu Leopolda J. Danihelse za umělecké aktivity v Los Angeles a byl doživotním čestným předsedou poroty Czech Press Photo.

"Kállay byl jedním z prvních československých fotografů, kteří se prosadili v nejlepších zahraničních časopisech. Chodil po městech, říkal lidem, že je fotograf, a ptal se na tipy. Tak vznikaly jeho jedinečné fotografie a tímto způsobem také našel například fanatického obdivovatele Stalina v Jerevanu," připomněl pro slovenské HN fotograf Jan Šibík.

"Disponoval talentem tak velkým, že mu to bylo někdy až na obtíž. Měl mimořádnou fotografickou intuici, všechny podněty si osvojoval s neobyčejnou lehkostí a tudíž se uměl uplatnit v neobyčejně širokém rejstříku žánrů fotografie," dodává Hrabušický.

"Byl ceněný jako fotograf módy a reklamy, ovládal prostředky krajinářské fotografie a už méně úspěšně se pokoušel i o fotografii výtvarnou. Schopnost zaujmout a přesvědčit svoji tvorbou, spojená s osobním šarmem (ovládal vícero světových jazyků), vedla k tomu, že jako jeden z mála slovenských umělců dvacátého století si uměl vlastním přičiněním vybudovat mezinárodní kariéru."

Kállayovou poslední knihou se stala publikace Bratislava moja z loňského roku, jež zachycuje atmosféru města v letech 1944 až 1964. Podle nakladatele Slovartu připomíná časy těsně po válce, kdy se město vzpamatovávalo z hrůz a začalo si vytvářet svoji novou tvář - byť už tehdy jej ubíjela nesmyslnost nového režimu.

fotogalerie: Zemřel fotograf Kállay, jehož fotky označilo UNESCO za nejkrásnější na světě

• Diskuse
• Celkem 2 příspěvků