Jak žijí transsexuálové? Výstava v DOXu si hraje s předsudky i traumaty

Podobně jako bezdětný a neženatý chlápek, který se omylem ocitl na večírku blažených rodičů a v rozběhlé konverzaci o plínách se snaží nepřipadat si jalově, tak se cítí návštěvník výstavy Transgender Me v pražském Doxu.

Patří k většině, která nepochybuje o svém pohlaví a víceméně bez reptání přijímá všechny role, které k tomu patří. Dokonce má sociální cítění - jinak by přece nepřišel na výstavu o transsexuálech.

Co však nečekal, že tu možná poprvé zažije pocit menšiny a navíc si není jistý, jak má oslovovat kurátorku Michelle Siml, která mluví mužským hlasem. "Nešlo nám o medicínské vymezení transgenderu, ale o rozměr života a životní styl," vysvětluje Michelle Siml, která přehlídku připravila s Lukášem Houdkem.

Dívka nebo chlapec?

Z přibližně dvacítky vystavovaných českých a slovenských umělců by se jen někteří přihlásili k transsexuálním nebo transvestitním touhám. Pár z nich dokonce ani nic z toho nemělo při své tvorbě na mysli.

"Líbí se mi, že mé obrazy použili do tohoto kontextu," říká malíř Jan Gemrot.

Jeho dvě hyperrealistická plátna nazvaná Puberta a zobrazující dívku, která s hlavou v igeliťáku páchá demonstrativní sebevraždu, našla další možný výklad: co když se pod modravým sáčkem nezačíná dusit dívka, ale nalíčený chlapec prožívající zklamání ze své sexuální orientace?

Podprsenka push-down

"Puberta je čas, kdy se to začíná ukazovat," upozorňuje na počátek frustrací spolukurátor a jeden z vystavujících Lukáš Houdek. Sám představuje sérii komentovaných fotografií.

Na snímcích defilují předměty, jako jsou podprsenka, žiletka na jedno použití, tampon, pinzeta nebo gynekologický přístroj, které po svém popisuje mladík uvězněný v ženském těle.

Právě tyhle věci mu bolestivě předhazují, jaký by měl být. Pohled na podprsenku typu push-up znechuceně komentuje: Proč se nevyrábí raději push-down?

Pubertu jako mez, na které ještě nemusí být sexuální hranice jistá, ukazuje také video Maroše Rovňáka, na kterém si chlapec či dívka na kraji postele rozčesává dlouhé vlasy. Není vidět do tváře a zvědavost neuhasí ani moment, kdy se on/ona položí na záda. Zpola dětská tvář a plochý hrudník nic nenapoví.

Podobu coming-outu má kombinovaná práce Joža Rabara. Fotograf, čerstvý absolvent ústecké univerzity, vystavuje svou diplomovou práci. Dvě videa, fotografie a objekt - replika Madonniny špičaté podprsenky - skládají osobní příběh autora, ale také jej přesahují. Například fotografický autoportrét, na němž Rabarovi stéká na hlavu a nahou hruď jahodový pudink a lesklá růžová hmota vytváří iluzi porcelánu, jako by vypadl z portfolia Jeffa Koonse.

Nejdřív mi tleskali

Pudink, podobně jako krimplenové šaty, jsou přitom zcela konkrétní odkazy na dětství, kdy malý Joža třeštil doma před televizí, navlékal se do šatů a imitoval Madonnu. Když pak přemluvil mámu, aby mu ušila pověstnou špičatou podprsenku, přihlásil se do imitátorské soutěže a vyhrál krajské kolo.

Byl šťastný, ale jen do chvíle, kdy měl své vystoupení předvést na základce, kam chodil.

"Všichni tleskali, ale potom se něco změnilo. Spolužáci mě chtěli šikanovat a ředitelka zrušila další dvě vystoupení," vzpomíná potetovaný mladík s knírkem a náušnicí v uchu na dobu, kdy zjistil, že se nesmí chovat podle svého, a stáhl se do sebe.

Teď je to jiné. "Už jsem dost silný se k tomu přihlásit," prohlašuje umělec a vedle starého tanečního videa z dětských let umístil novou nahrávku, na které bez velkého pitvoření a s nadsázkou imituje písničku Mariky Gombitové. Již dospělý muž navlečený do modrých šatů se v precizním retro klipu s panelákovou estetikou vrací do své minulosti - a překonává ji.

"Není to má první práce s queer tematikou. Ale rozhodně to není můj záměr," odtuší umělec, který si na vernisáž oblékl stylově tričko s obrázkem Madonny.

Estetiku z nejvyšších výtvarných pater představuje video Villa Marka Thera, loňského vítěze Ceny Jindřicha Chalupeckého. Tajemný pomalu se vinoucí příběh, impresionisticky nedoostřená kamera a erotické dusno, které si mohou přivlastnit jak homosexuálové, tak ti druzí, nemá jednoznačný výklad.

S ohledem na Therovy sudetoněmecké kořeny a s přihlédnutím k jeho poslednímu filmu Putující hvězdička, v němž se vyskytuje nefalšovaný sudetoněmecký dialekt, se zdá, že Villa se znovu dotýká historie českého pohraničí.

Výstava Transgender Me není prvoplánově aktivistická, a výborně tak doplňuje rozjásaný, víkendový program Pride Prague.

Ani v Doxu sice nechtějí už okoukané fotoportréty netradičních rodin s dvěma tatínky či s maminkou, která touží být mužem, a také aktivistická umělkyně Tamara Moyzes vypočítává legislativní příkoří, jakým transsexuálové musí čelit (nucená sterilizace a nutnost rozvodu), u většiny ostatních děl je ale patrné, že vznikly v první řadě jako umění, byť se silným i terapeutickým sdělením.

fotogalerie: Podívejte se na snímky ze zahájení výstavy Transgender Me

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků