Malíř běsů Goya straší na Kampě. Jeho noční můry a hrůzy války jsou aktuální dodnes

Byl oblíbeným umělcem Marilyn Monroe. "Mívám stejné sny, jaké míval on," řekla filmová hvězda o umělci, jehož temné vize znepokojovaly diváky i španělskou inkvizici.

Zatímco na některých Goyových obrazech vystupují přeludy z malířových neodbytně se vracejících nočních můr, jiné jsou obžalobou lidské hlouposti nebo ohavnosti válek.

Čtyři soubory Goyových nejslavnějších rytin visí do konce září v budově Sovových mlýnů na pražské Kampě.

V úvodních záběrech Goyových přízraků režiséra Miloše Formana koluje mezi pohoršenými španělskými inkvizitory štos tisků: jeden znázorňuje trojici běsnících skřetů v mnišských hábitech, jak s ústy rozšklebenými do šíleného smíchu vylézají na noc z úkrytů.

Na jiném sedí tři staré, shrbené, bezzubé kuplířky a předou nit, zatímco se na tkalcovské osnově za nimi vrší těla nenarozených dětí.

Oba tisky patří k čárkovým leptům z grafických cyklů, na nichž Francisco Goya pracoval na přelomu 18. a 19. století – v době, kdy malířské akademie nutily umělcům vznešené náměty a španělská inkvizice stíhala každý náznak rouhačství.

Přízračný svět

Goyovy přeludy ožívají v osmdesáti grafikách vybraných ze čtyř nejslavnějších cyklů: Přísloví, Rozmary, Hrůzy války a Býčí zápasy. Umělec na listech pracoval většinou až po své padesátce. Kvůli prodělané chorobě mu nesloužil sluch a zčásti ani zrak, tím však ještě zesílila malířova temná a divoká obrazotvornost.

Jeho současníci malovali lichotivé portréty, krajiny a oslavné dějinné výjevy. Goya však byl přesvědčen, že umělec má promítat své vize na papír stejně jako básník.

Ve svých tiskách proto míchá realitu se sny, historii s mytologií a osobní svědectví s jinotajem.

fotogalerie: Noční můry a válečné hrůzy Francisca Goyi. Malíř běsů vystavuje na Kampě

Postavy z Goyových prací nepochybně pocházejí z jiného světa, jsou ovšem ztvárněny tak jasně a živě, jako by umělci stály modelem. Goya, stejně jako Rembrandt, totiž používal techniku akvatinty, jež umožňovala leptat nejen linie, ale také stíny.

Část obrazu proto tvoří plochy zaplněné hustým, hluboko leptaným šrafováním, jiná vrhá hrozivě plápolavé světelné efekty. Silně expresivní grafický projev ladil se znepokojivými náměty tisků – krutými scénami z býčí koridy a bitevních polí či groteskními nestvůrami, které na diváka cení řady křivých zubů.

Démoni, oslové a čarodějnice

Výplody temné fantazie pomáhaly Goyovi vyjádřit roztrpčení z lidské povahy. V cyklech Rozmary a Přísloví umělec pranýřuje lidské neřesti a nešvary jako hloupost, krutost, pošetilost či zpátečnictví, námětem jsou mu také nejrůznější pověry a podvodné způsoby.

Svůj neobyčejně pronikavý postřeh tu Goya kombinuje se smyslem pro satiru: církevní hodnostáři vypadají jako rozšklebení skřeti či polní strašáci, kuplířky jako ježibaby, líní šlechtici a ignorantští lékaři jako oslové, nešťastný manželský pár jako kvílející siamská stvůra a klienti prostitutek jako oškubaná kuřata s lidskými hlavami.

Fantaskní obrazy rohatých démonů a shrbených čarodějnic pak měly nastavit zrcadlo těm, kdo věřili absurdním pověrám o existenci ďábelských stvoření. Působily však natolik živě a sugestivně, že měly zcela opačný účinek – i ten, kdo povídačkám šířeným inkvizicí dosud nevěřil, se po zhlédnutí Goyových čarodějnic začal pekelných stvůr bát.

Válka už není vznešená

Se stejně hořkou upřímností Goya zobrazoval bitevní pole. Námět války, starý jako válka sama, se na obrazech tradičně prezentoval jako ctihodná, krásná a spravedlivá událost – jejich autoři však zřídka viděli bojiště na vlastní oči.

Naproti tomu Goya zažil vpád napoleonských vojsk do Madridu, povstání rebelů i jeho krvavé potlačení. Byl svědkem krutých bojů, poprav zajatců a surovostí, jichž se okupanti dopouštěli na obyvatelích měst. Na jeho leptech je válka poprvé ohavná a nespravedlivá.

Není v ní místo pro domluvu ani slitování, během kratičkého okamžiku se hroutí všechna pravidla, anonymní lůza začíná běsnit a lidé ztrácejí jakékoli zábrany. Sekvenční charakter některých leptů, které postupně odhalují děj, a stejně tak jejich naturalistická dokumentárnost, v lecčem předpovídala principy, s nimiž o několik desítek let později začala pracovat fotografie.

Francisco Goya však vyšlapal cestu především symbolistům, expresionistům a surrealistům. Vynikal nezkrocenou obrazotvorností, pronikavým vnímáním, smyslem pro satiru a odvahou odhalit to nejšerednější v lidském nitru.

Jeho grafické dílo utváří přízračně sugestivní svět, v němž panuje tísnivá úzkost. Mezi rytinami, které si Muzeum Kampa půjčilo z Grafické sbírky Národní galerie, tak prochází člověk ve zděšeném úžasu.

Nejspíš proto, že všechny slabosti a pošetilosti lidského ducha, všechna krutost a ignorantství, jež Goyu roztrpčovaly před dvěma sty lety, jsou aktuální dodnes.