reklama
reklama
9. 3. 2013 | poslední aktualizace: 21. 4. 2013  22:29
Dělat politické umění znamená obětovat se

Umělec se nefotí v želízkách kvůli marketingu, říká kurátor výstavy o Pussy Riot Jerofejev

Dělat politické umění znamená obětovat se a čekat na represi, říká kurátor Andrej Jerofejev, který pro galerii Meetfactory připravil výstavu o ruském politickém umění. "Ruský umělec se neumí prodat. Je schopný spálit svá díla, často to dělá, a občas ten proces spalování považuje za umělecké dílo samotné," říká Jerofejev.
Kdyby Pussy Riot zpívaly v garáži,  vůbec nic by se nestalo, říká ruský kurátor Andrej Jerofejev.
Kdyby Pussy Riot zpívaly v garáži, vůbec nic by se nestalo, říká ruský kurátor Andrej Jerofejev.
foto: HN - Václav Vašků

Současné ruské politické umění typu Pussy Riot nespadlo z nebe. Významem i estetikou navazuje na dlouhodobý proces aktivistického umění, jehož vývoj nyní představuje pražská galerie MeetFactory na výstavě nazvané Pussy Riot a ruská tradice uměleckého vzdoru. Kurátorem je přední ruský kritik umění Andrej Jerofejev, který před sedmi lety připravil expozici Zakázaného umění v moskevském Sacharovově muzeu a později byl kvůli ní souzen.

"Pussy Riot vzbudily v Rusku ohlas, protože je lidé nevnímali jako umělce. Viděli v nich holčičky s kytarami, které jsou nespokojené s tím, že se dospělí za jejich zády domluvili a zfalšovali volby," říká Jerofejev.

HN: Čím se dnešní politické umění v Rusku liší od toho západního?

Západoevropské politické umění se věnuje náboženským konfliktům, ekologii či homofobii. V Rusku podobné problémy nemáme, protože se stále teprve blížíme k tomu, co západní země vyřešily koncem šedesátých let: vztah k autoritám, boj s tyranií, snaha o dialog s vládou a vůbec uznání kritiky a umělců.

HN: Dotýká se umění toho, že život v dnešním Rusku v něčem připomíná Sovětský svaz?

Nerad dnešní Rusko nazývám návratem k Sovětskému svazu, je to naprosto nesprávné. Vláda nepoužívá sovětské metody řízení státu, bohužel už ale také nedělá nic pro to, aby společnost "desovětizovala". Například odmítnutím autoritářských praktik a vůbec celého modelu, kdy je stát řízen na základě zákazů a trestů. Nadále je vztah ruské vlády s veřejností konfliktní: jedna strana zakazuje a trestá, druhá se stává obětí.

Cenzuru sice zakazuje ústava, ale přesto dál existuje ve skrytých podobách a ty se dotýkají i kulturních akcí. Řada uměleckých děl se již ocitla mimo právní rámec a seznam se dál rozrůstá. Všichni, kdo se vyjadřují k tématu přežívajícího autoritářského státu, se ocitají na hranici povoleného a zakázaného.

reklama

HN: A jaký je umělecký kontext vystoupení Pussy Riot v pravoslavném chrámu?

Nesouvisí s dřívějšími radikálními performancemi například Olega Kulika nebo Anatolije Osmolovského, ty byly jednoznačně umělecké, a proto je také mimo umělecké komunity v Moskvě a Petrohradu málokdo vnímal. Pussy Riot způsobily celonárodní pozdvižení právě proto, že dívky v kuklách byly vnímány jako obyčejní lidé. Dodnes si většina Rusů myslí, že jsou to jen holčičky. Přitom jde o dospělé ženy, absolventky filozofické fakulty. Podařilo se jim přesně zahrát roli obyčejných lidí a skrýt umělecký charakter akce tím, že ji zjednodušily. Všechno bylo záměrně prosté a srozumitelné. Dnes lidé říkají: Podívejte, už i děcka vzdorují a modlí se, aby se něco změnilo.

HN: Jak reagovali ruští kritici či teoretici?

Nikdo to nebral jako umění, protože i to nejradikálnější umění musí být v Rusku něčím zarámované. Musí jít o známého umělce, kterého zastupuje galerie nebo jiná instituce. V případě Pussy Riot šlo o umělkyně, jež ani neměly jména.

HN: Přesto například otevřely důležité lidskoprávní téma.

Opoziční a lidskoprávní organizace po performancích Pussy Riot a skupiny Vojna pochopily, že potřebují umělce. Uvědomily si, nakolik je to efektivní, a začaly s nimi spolupracovat. A umělci si zase nyní uvědomují, že si nemohou hrát na oběti a jen neustále na sebe nechat útočit. Proto začíná vznikat takzvaný umělecký aktivismus, kdy umělecká akce splývá s politikou. Za umělcem tak například stojí tisíc demonstrantů. A právě proto na výstavě v MeetFactory ukazujeme, jak činy jednotlivců přešly v kolektivní umělecký aktivismus, a zkoumáme jeho estetickou stránku.

HN: Proč vlastně u politických akcí záleží na estetické stránce?

To, že byly zfalšované volby, vykřikovali opoziční politici, demonstranti, aktivisté. Slyšeli jsme to milionkrát a už to ani nejsme schopni vnímat. Ale když vidíme živý obrázek, inscenované představení s hudbou nebo zpěvem pravoslavného sboru, v hlavě se nám něco mění. Představujeme si, že zpívá národ. Toho Pussy Riot obratně využily, když svoji akci situovaly do obrovského chrámového prostoru. Ty dívky nejsou vandalové, nic nezničily, jenom se po svém obrátily na bohorodičku. Což bylo nečekané. Který umělec se dnes ještě obrací na bohorodičku?

KDO JE JEROFEJEV

Ruský kurátor Andrej Jerofejev v roce 2006 uspořádal v moskevském Sacharovově muzeu výstavu Zakázané umění a vzápětí se on i jeho kolega Jurij Samodurov stali terčem perzekuce - vystavená díla údajně urážela náboženské hodnoty. Dnes šestapadesátiletý Jerofejev, syn někdejšího sovětského diplomata, se ocitl v nelibosti úřadů, přišel o post šéfa sbírky současného umění v Treťjakovské státní galerii v Moskvě a nakonec byl odsouzen k pokutě. Nyní jako kurátor působí na volné noze. Na výstavě v pražské MeetFactory, která potrvá do 24. března, shromáždil například díla skupin Vojna či Modré nosy a umělců Alexeje Jorše, Alexandra Brenera, Avděje Ter-Ogaňana či Arťoma Loskutova.

HN: Ale to v chrámu dává smysl.

Ano, je to logické, a celý ten nesmysl náhle vypadá přesvědčivě. Kdyby Pussy Riot zpívaly v garáži, vůbec nic by se nestalo. Použily sice videomontáž, ale důležité je, že svoji akci uskutečnily přímo v chrámu. Podařilo se jim říct: památná místa jsou i naše, chrám nepatří jen představitelům církve. Když v něm chcete dělat obřady, chceme si je tu dělat i my. To byla jasná zpráva církvi i Kremlu.

HN: Její význam tedy umocnilo, že se to stalo právě v pravoslavném kostele Krista Spasitele?

Když Pussy Riot uspořádaly jinou akci na Kuzneckého mostu vedle luxusních obchodů, působilo to také jako hlas lidu: obyvatelé města, kteří jsou oblečeni spíš jako děti než teroristé, říkají, že toto město je jejich a že mají právo se k němu vyjadřovat. A velmi důležité je, že neutíkají, nýbrž poslušně čekají, až přijedou ozbrojení policisté. Tato performance je totiž i obětováním se a k němu patří pokorné čekání na represivní odpověď. Není to marketing, že by se umělec potřeboval vyfotit v želízkách, jde o kompozici. Vláda totiž neumí mluvit jinak, odpovídá policií, soudy a vězením, zatímco Pussy Riot zatancují, zahrají a instalují celou situaci, vlastně i včetně očekávaného příjezdu policie.

HN: Takže reakce ze strany státu je stejně důležitá jako samotná performance?

Dívky jistě věděly, že je čeká trest, ale netušily, že přijde tak brutální represe a dva roky vězení.

HN: Je takové umění použitelné na uměleckém trhu?

Případ Pussy Riot propagaci ruského umění ve světě nijak nepomohl, spíš naopak. Na svých profesionálních kontaktech pozoruji, že zájem o ruské umění klesá. Poptávka je po Číně, Indii nebo Latinské Americe. Souvisí to s tím, že ruský umělec se neumí prodat. Je schopný spálit svá díla, často to dělá a občas ten proces spalování dokonce považuje za umělecké dílo samotné. Nepřemýšlí, jak umění prodat jako zboží a dát mu estetickou hodnotu, protože na rozdíl od západního umění nefunguje na trhu, který by jej omezoval a vyžadoval po něm produkt, jenž lze prodat.

HN: Proč tedy performance a akcio-nismus, které jsou důležité právě pronikáním do reality, vystavujete v galeriích, jako je MeetFactory?

Protože každé dílo má několik významových rovin. Jedna konkrétní, například že patriarcha Kirill měl schůzku s Putinem, a druhá univerzální, což je v tomto případě konflikt mezi mladou punkovou generací a těžkopádnou církví. Co je skutečnější: když nás pravoslavná církev nutí modlit se ve staroslověnštině, nebo když to někdo paroduje?

Podobné je to s akcemi skupiny Vojna. Když chtěl Gazprom postavit mrakodrap v Petrohradě a magistrát to navzdory šokovanému obyvatelstvu schválil, Vojna nasprejovala obří falus na zvedací most naproti budově bývalé KGB. Byla to konkrétní reakce: když na nás chcete vystrkovat falus, my vám vystavíme stejný.

VÝSTAVA

Pussy Riot a ruská tradice uměleckého vzdoru

Meetfactory, Praha

Kurátor: Andrej Jerofejev

až do 24. března

Na druhou stranu jsou akce Vojny symbolem moci street artu, který umí být monumentální i za použití jednoduchých prostředků. Vojna by mohla být na obálkách knih o street artu.

HN: Jsou performery i ti, co sepisují obvinění a u soudu potom křičí s křížem v ruce, jako když jste byl souzen za výstavu, kterou jste uspořádal v Sacharovově muzeu?

Proces se mnou trval dva roky, takže na rozdíl od Pussy Riot jsem stihl pochopit, proti komu stojím. Například proti mně vystupovaly babičky, navedené pravoslavnými kněžími. Řekli jim: Pokud vám záleží na víře, běžte na tuto adresu a řekněte vyšetřovateli, že vaše city věřícího byly uraženy. Nebo se tehdy a tehdy ukažte u soudu a svědčete. Představení to bylo neuvěřitelné. Měli dokonce seznamy lidí, kdo a kdy má přijít.

Pak také chodily výhrůžky – od kozáků, nacionalistů a v mém případě bohužel i od fašistů. Je zajímavé si uvědomit, že skupina věřících a skupina vyznavačů současného umění se v Rusku zcela míjí. Myslím, že jejich střety, ať už v případě mé výstavy nebo Pussy Riot, jsou inscenovány záměrně. Protože jde o dvě síly, které vláda nedokáže porazit každou zvlášť, a tak je raději zneutralizuje, aby se vybily jedna proti druhé. Tyto procesy nejsou náhodné.

HN: Kdy vůbec umění v Rusku začalo reagovat na politiku?

Po Stalinově smrti začala vznikat neoficiální umělecká kultura, která v šedesátých a sedmdesátých letech vyústila hnutím skladatelů, spisovatelů či výtvarníků v Moskvě. Tehdy se umění depolitizovalo, přestože komunistická ideologie po něm požadovala stranickost a angažovanost. Někteří se věnovali tehdy zakázané abstrakci, jiní jen od politiky utíkali k čisté estetice. Postupně ale uvnitř neoficiální kultury vykrystalizovalo takzvané soc-art hnutí, které si zahrávalo i s prvky z takzvaného oficiálního života.

HN: Konkrétně?

Například vznikaly transparenty v kubistickém stylu nebo kubofuturistické portréty Lenina. Výsledek byl neuvěřitelně vtipný, například v případě portrétů, které připomínaly lidové hračky: Andropova s ušima, Chruščova jako velkou matrjošku atd. Byly to parodie na vůdce a také parodie na lid, protože to působilo dojmem, že autory jsou obyčejní sedláci. Umělcům se tehdy podařilo vytvořit jakousi postmodernu, kombinaci modernistické a totální estetiky, i když jejich díla nesměla být vystavena. A lidé se smáli, brali to jako terapii uměním vůči autoritě. Současné ruské umění se právě v této atmosféře smíchu zrodilo.

reklama
Zobrazit náhled
Zbývá 1000 znaků
Hromadná soulož v muzeu a masturbace kuřetem v obchoďáku (JB)
je " Současné ruské politické umění " ??? Car se musí v hrobě...
Zaplaťte si svého lumpa ROZHODNĚ SHLÉDNĚTE ! (anonym)
http://www.youtube.com/embed/C02TImSbOdw
Zobrazit diskusi
Nejčtenější
reklama
reklama
reklama
reklama