Francouzský komiksový autor Emmanuel Guibert (1964) přijel do Česka jako hlavní host přehlídky KomiksFEST!.
V knize Fotograf o válce v Afghánistánu úspěšně skloubil fotografii s kresbou a letos za ni získal prestižní americké ocenění Eisner Award.
V Česku nyní vychází jeho trilogie Alanova válka, ve které vypráví příběh svého přítele Alana Copea.
HN: Jste kreslíř, spisovatel a také historik. Co je vám z těchto rolí nejbližší?
Od malička kreslím, píšu, zajímám se o svět kolem sebe, zpívám, hraju, tančím. Jsem sto padesát osobností v jedné. Navíc mám štěstí, moje práce je hodně otevřená, dovoluje mi stále něco vytvářet. Kresba člověka například nutí ponořit se do sebe samého, aniž by to vnímal. Máte pocit, že se otevíráte, ale přitom vaše dílo vzniká z hloubi vás. To se mi líbí na umělecké tvorbě, ten fakt, že nás nutí žít přítomným okamžikem.
Člověk je často pronásledován minulostí a obavami z budoucnosti, a málokdy žije tady a teď. Lidé, kteří hrají na klavír, kreslí, vaří, tančí, jsou v podstatě nuceni soustředit se v jednom okamžiku jen na přítomnost. A to je příjemné.
HN: Hrdinové Fotografa a Alanovy války mají onu přítomnost poněkud odlišnou - prožívají ji totiž ve válce. Je to jen náhoda?
Ano. Ale to, že jsme o válce mluvili, náhoda není. Jsem první z naší rodiny Guibertů, jehož generace neválčila. Můj otec byl ve válce v Alžírsku, moji prarodiče ve druhé světové, moji praprarodiče v první světové, moji prapraprarodiče válčili za Napoleona III. Evropané se mezi sebou zabíjeli po staletí, a myslím, že i když na nás vyšlo to štěstí, že jsme válku nezažili, nutně se jí cítíme zasaženi, protože je součástí našeho rodinného, téměř genetického dědictví. A potřebujeme o ní mluvit a slyšet o ní mluvit osoby, které jí prošly. A myslím, že mám povinnost o ní předat informaci.
V dnešní době televize ani noviny již nepředávají svědectví takových lidí, s jakými jsem mluvil, to dělaly ve slavné éře magazíny Life či Paris Matche. Dnes si myslím, že takovouto informaci může nést právě například komiks, ale i blogy či některé jiné internetové kanály.
HN: Kromě vážných věcí píšete i knihy pro pobavení...
Myslím, že klíčem spokojeného života je rovnováha. Kdybychom se uzavřeli jen do toho, co nás děsí, propadali bychom čím dál tím fantasmagoričtějším děsům.
Proto dělám i to, co mě rozveseluje, rád vyprávím příběhy dětem, dětské publikum je hravé. Děti objevují, vstupují do příběhů, není pro ně hranice mezi skutečností a fikcí, proto se mi často stává, že dostávám dopisy od dětí, v nichž ale nepíší mně, nýbrž mým postavám, aby se dozvěděly, jaké je jejich oblíbená barva, jídlo... Dětský úsměv mě naplňuje radostí.
HN: Klíčem ke spokojenosti je pro vás tedy různost?
Myslím, že je třeba čas od času smést věci ze stolu a položit na něj něco nového. Někdy stojí za to vykašlat se i na ten stůl a jít ven, zkusit zase něco jiného. Ve Francouzském institutu je moje výstava obrázků z Japonska, ze země, kterou jsem sotva znal - i techniky, kterými jsem tuto zemi znázornil, jsem sotva znal. Něco takového považuji za důležité momenty. Hledání, objevování, obnovování se...
HN: A z čeho vychází použitá technika - z autora, nebo z příběhu?
Osobně si myslím, že příběhu se musí naslouchat. Musíte si říct, co tenhle příběh potřebuje, aby oživnul. Takhle to dělám já, jsou jistě i lidé, kteří stále prohlubují tutéž techniku k naprosté dokonalosti. Já ale musím mít volnost.
