Ve věku třiasedmdesáti let zemřel významný český malíř Jiří Načeradský, oznámil ve čtvrtek jeho galerista Petr Mach. Načeradský patřil ke klíčovým osobnostem takzvané nové figurace neboli generaci představitelů figurativního malířství, kteří koncem šedesátých let vtrhli na českou výtvarnou scénu, toho času plnou umění abstraktního. Několik z nich včetně Načeradského pak už ale během normalizace prostor nedostávalo. V této době se Načeradský živil restaurováním fasád historických budov, zpět do veřejného prostoru se po dvacetiletém útlumu dostal teprve výstavou na Staroměstské radnici v dubnu 1990.

Jeho tvorba vycházela z lidské figury, navazovala na groteskní tendence v českém umění, často pracovala se vztahem muže a ženy. Do této polohy se umělec s velkým kreslířským talentem dopracoval přes surrealismus i staré evropské umění.

Koncem šedesátých let slavně vytvořil plátna, na která “přepsal” reportážní sportovní fotografie. Jejich výstavu mu ve Špálově galerii uspořádal Jindřich Chalupecký. Od figurativních motivů Načeradský postupně přešel k zobrazování mechanismů, olejomalbu vystřídal akryl, byť mu zůstala jistá expresivita uměleckého projevu. Částečně v duchu pop-artu parodoval postavy amerického kresleného filmu, později se zase k figuraci vrátil, byť proporce měly jeho obrazy už groteskně deformované. Výrazné byly nejen Načeradského malby těl přistižených při milostném aktu či svádění, ale také postavy žen, které se na obrazech například měnily ve špičaté kudlanky.

“Staří mistři to měli snazší v tom, že obraz se vždycky vztahoval k určité architektuře. Patřil do konkrétního místa, do kostela, do paláce. Nic se nemalovalo jen tak. Dnes si důvod, proč malovat, ba i ten prostor, musíte vynalézt sám,” řekl Načeradský v rozhovoru pro časopis Reflex. V devadesátých letech se Načeradský zabýval mimo jiné tím, jak zobrazit tělo v ploše. Místo ženských postav také pro změnu maloval třeba mužské zápasníky. "Ženám jsem už věnoval prostoru dostatek, a tak jsem chtěl ukázat ty chudáky muže zmítající se v tomto pro ně nelehkém světě,” řekl Mladé frontě Dnes v roce 1999, kdy mu kurátor Jiří Machalický připravil výstavu v Galerii Zlata Debnar.

Načeradského díla jsou dnes zastoupena ve sbírkách Národní galerie nebo Galerie hl. m. Prahy. Vlastní je ale také galeristka Meda Mládková nebo věhlasné Centre Pompidou v Paříži, kam malíř odjel v srpnu 1968, týden po okupaci. V Paříži, odkud chtěl emigrovat do Ameriky, však na stáži potkal svou budoucí ženu. Nakonec se rozhodl vrátit se s ní zase zpět do Československa.

Jiří Načeradský se narodil 9. září 1939 v Sedlci na Benešovsku. V letech 1957 až 1963 studoval Akademii výtvarných umění, v roce 1967 měl v Galerii mladých v pražském Mánesu svou první samostatnou výstavu. Proslavila jej ale až o rok později expozice velkoformátových maleb s tematikou běžců, kterou mu v Galerii Václava Špály uspořádal Jindřich Chalupecký. Již v roce 1970 jej Lukáš Novák zařadil do publikace, která mapovala takzvané hnutí nové figurace.

V roce 1985 se Načeradský zúčastnil neoficiálních Konfrontací uspořádaných nejmladší generací umělců. Od roku 1987 byl členem Volného sdružení 12/15, s nímž také poprvé po dvaceti letech vystavoval. Po roce 1989 působil jako vedoucí Ateliéru figurální a monumentální malby na Akademii výtvarných umění v Praze, kde s ním ovšem v květnu 1992 Milan Knížák rozvázal pracovní poměr.

Časopis Respekt tehdy přinesl informaci, že Načeradský protestoval proti tomu, jak Knížák na AVU hospodařil, v důsledku čehož byl propuštěn. Načeradský se tak po Karlu Malichovi a Zbyšku Sionovi stal dalším z profesorů, kteří z porevoluční AVU odešli. Později působil na Fakultě výtvarného umění VUT v Brně. Mezi Načeradského žáky patří například Josef Bolf, Lubomír Typlt, Roman Trabura nebo Zbyněk Sedlecký. Poslední výstavy měl malíř vloni v Českých Budějovicích, pražské Galerii Vltavín a v letohrádku v Ostrovu nad Ohří.