Adriena Šimotová Johnová, která dnes zemřela ve věku 87 let, patřila téměř půlstoletí mezi nejvýraznější osobnosti současného českého výtvarného umění. Její jméno je pojmem i v evropském kulturním povědomí.

V díle Šimotové lze nalézt podobenství, nepřetržitost času, pomíjivost bytí, věcí i vztahů, a především ztvárnění lidských osudů.

Tvorba malířky, grafičky a ilustrátorky Adrieny Šimotové odráží její osobní zkušenosti, radosti, ale i prožité tragédie. Jde o bytostně existenciální dílo soustavně se zabývající člověkem.

Silné zážitky ze setkání se smrtí manžela, malíře Jiřího Johna (1923 až 1972) a v posledních letech také ze smrti syna ji přivedly k intenzivnějšímu zkoumání vlastního nitra. "To vše se projevilo v mé práci narůstáním metafyzického rozměru. Dokonce by se dalo hovořit o určité spirituálnosti," přiznávala Šimotová.

Ale dodávala, že její východisko bylo vždy pozitivní. "Ať to vezmu, jak to vezmu, můj život byl stejně šťastný jako nešťastný, a to není málo," vyznala se výtvarnice.

Šimotová se narodila 6. srpna 1926 v Praze. Vystudovala grafickou střední školu a Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v ateliéru profesora Josefa Kaplického, kde se také seznámila se svým mužem. Od 60. let patřila mezi umělce kolem skupiny UB 12, Nové skupiny a obnovené Umělecké besedy.

Krizi po manželově smrti v 70. letech překonala prací. Tehdy změnila i své výrazové prostředky. Přestala malovat. "Měla jsem pocit, že do toho musím vstoupit celým tělem," popsala nový styl založený na fyzickém doteku.

Začala pracovat s kresbou, prostorem a zaměřila se na lidskou figuru a tvář. Využívala textil a další materiály, především papír, který prořezávala, muchlala, drásala a tvarovala do křehkých papírových soch.

Vznikaly tak otisky člověka – tváře, dlaní, chodidel i celého těla, závěsné reliéfy složené z mnoha vrstev průsvitného nebo karbonového papíru, malby na skle technikou pigmentu.

Její nová tvorba měla ohlas a stala se jednou z přelomových výtvarných událostí konce 80. let, kdy se začali do výstavních síní vracet neoficiální umělci.

Za minulého režimu neměla Šimotová moc příležitostí a oficiálně takřka nevystavovala. Nikdy nedělala angažované umění, a živila se proto tak, jak to šlo. V těžké době jí pomohl zájem v zahraničí, kde si získala jméno i řadu ocenění na mezinárodních soutěžích.

O dílo Šimotové je velký zájem jak doma, tak v cizině. Je zastoupeno v Národní galerii v Praze a v řadě českých i zahraničních galerií a muzeí. Šimotová je jednou z mála českých výtvarnic, jejíž tvorba je součástí sbírek pařížského Muzea moderního umění, známého Centre Georges Pompidou. Francie, kde v posledních letech často vystavovala, ale i pracovala v ateliéru Centra Pompidou, ji jmenovala rytířem Řádu za umění a literaturu.

Jako ocenění svých celoživotních postojů a umělecké tvorby převzala Šimotová v roce 1997 medaili Za zásluhy a v roce 2005 Cenu ministerstva kultury. Milovníkům umění pak připomněla šíři jejího výtvarného záběru velká retrospektivní výstava v pražském Veletržním paláci v roce 2001.