Adriena Šimotová je stejně nesmrtelná. Ať už pro ty, kteří ji znali osobně, či pro milovníky jejího díla. Byla osobností empatickou, otevřenou a dávající.

Její subtilní ženské umění, pracující se základní kresbou a přírodním pigmentem, se stalo uznávanou sběratelskou záležitostí: nešlo k němu nemít citový vztah.

Ostatně patřilo k malířčině zásadním životním potřebám a i ve chvílích, kdy byla odkázána na invalidní vozík, si k tvorbě našla cestu.

Když se s ní autorka tohoto textu viděla naposledy, vypily spolu lahev portského a Šimotová ukazovala dlouhé dřevěné násady na konci s bambulkami, které namáčela do pigmentu a rozmáchlými tahy pak vytvářela velkoformátové kresby na papíře položeném na zemi.