Kniha Stará garda líčí třicet případů českých výtvarníků na sklonku dne

Kulturní redaktor Petr Vizina a fotograf Hynek Glos obešli třicítku výtvarných umělců, kteří se narodili před rokem 1945, pořídili jejich fotografie a krátký rozhovor s každým z nich. Proč se v nyní vydané knize Stará garda objevuje zrovna tato generace?

"Vyrostli jsme s nimi," uvádějí Vizina s Glosem v předmluvě jednoduše. Umělci, kteří určovali, jak vypadal svět dětství či mládí autorů knihy, jeden za druhým z toho světa odcházejí, často pozapomenutí. Jen od přípravy publikace zemřeli ilustrátoři Zdeněk Mézl a Adolf Born.

Podobně jako třeba pamětníci v nedávno uvedeném filmovém dokumentu Bratříček Karel nabízejí v knize zpovídaní "gardisté kultury" náhled na svět, který není ve veřejném mediálním prostoru běžný. Už z toho důvodu je přínosné naslouchat starším tvůrcům, když vyprávějí.

Velkoryse vypravený titul přináší především zdařilé fotoportréty umělců v pozdním věku. Zachyceni jsou v místech, kde pracují, v ateliérech překypujících výtvarnými potřebami. Tato skrumáž věcí, někdy až divoká a špinavá, nás upomíná, že za každým křehkým dílem je rukodělný, náročný, neestetický proces jeho vzniku.

Vyrostli jsme s nimi. Kniha Stará garda nahlíží do světa českých výtvarníků narozených před rokem 1945

Dalších 9
fotografií

Hlavní portréty jsou doplněny momentkami z pracovního místa, detaily. Mnohdy nabízejí další roviny chápání uměleckého procesu. Glos například s chutí fotografuje systémy, podle kterých si umělci třídí svá díla, nebo šuplíčky se surovinami, které k práci potřebují.

Další nezvyk: málokterý portrétovaný se usmívá. Většinou jsou k objektivu natočeni trochu bokem, mají přísně semknutá ústa a v očích směs únavy a nekompromisního pohledu na přítomnost.

Rozhovory s umělci nejsou příliš dlouhé a na první pohled působí až náhodně a nepřipraveně. Otázky bývají obecné, stručné, jak by se člověk ptal při prvním setkání, a se značnou dávkou uctivosti. Při pozornější četbě se však ukáže, že Vizina je pouze neinvazivní rozehrávač a nechává řeč přirozeně proudit podle toho, kam ji nasměrují dotazovaní. Nenutí je do předpřipravených rolí a výsledek je tak pestrý, jak pestré mohou být osobnosti tří desítek originálních tvůrců.

Nejduchaplněji hovoří fotografové, tedy tvůrci, kteří přece "jen mačkají spoušť". Viktor Kolář se odvolává na spisovatele Eliase Canettiho a nahlíží hluboko do procesu fotografování, Jan Ságl dokonce nabízí úvahu o klimatologických předpokladech vzniku náboženství.

Pouze fotograf Jan Saudek se utápí ve svých obvyklých bonmotech, takže nutně následuje otázka, zda to nedělá proto, aby nemusel mluvit vážně − ovšemže nezodpovězená.

Někteří umělci překvapí málo známým detailem ze soukromí: grafička Alena Kučerová říká, že největší štěstí jí přináší jízda na koni, ilustrátorka Daisy Mrázková hovoří o nočních vzkazech svého manžela, výtvarníka Jiřího Mrázka, malíř a scénograf Theodor Pištěk přiznává, že byl jmenován plukovníkem, aby měl jako tvůrce obleků pro Hradní stráž respekt.

Cedulka pro návštěvy s prosbou o maximální stručnost na plotě domu Olbrama Zoubka by mohla být mottem, kterého se kniha Stará garda drží.