Malíř Velíšek ve Špálově galerii inscenuje prázdnotu vedle kredence

Obrazy, na kterých není nic víc než krásný starý nábytek, namalovaný tak realisticky, až má divák chuť si sáhnout, zaplňují přízemí pražské Galerie Václava Špály.

Malíř Martin Velíšek na výstavě nazvané Mlčení ale neobdivuje retrodesign. Melancholicky vzpomíná na − z dětského pohledu nekonečně dlouhý − čas, který byl ve svých pěti letech nucen trávit u prarodičů.

"Tehdy se zjišťovalo, jestli mám, nebo nemám srdeční vadu. Poprvé jsem byl u babičky s dědou bez sourozenců, kteří chodili do školy. Hrozně intenzivně jsem vnímal samotu," líčí autor, u něhož se srdeční vada nepotvrdila, ale intenzivní vjemy zůstaly: "Pamatuju si, jak záclonami procházelo světlo a zalévalo kredenc. Na stole nic nebylo, protože se hned po obědě sklidilo. Tikaly hodiny, i vůni si pamatuju."

Pocit osamění, stesku a dlouhé chvíle, ale zároveň i bezpečí se přelévá také na diváka. Melancholickou idylu však ruší nesoulad. Některé z Velíškových stolů, židlí, pohovek nebo křesel s polštáři v háčkovaných potazích nestojí pořádně. Občas je nábytek přehnaně posunutý k okraji, takže na plátně zůstává velká prázdná plocha, zatímco z pohovky je zachycena jen část. Velíšek nemaluje opuštěná zátiší, on inscenuje prázdný prostor.

"Hledal jsem míru věcí, kdy je toho tam tak akorát," říká malíř a prozrazuje, že než začne nábytek malovat, vystřihne si z papíru jeho tvar a šoupá jím po plátně, až najde to správné místo. Stejně intuitivně vyčistil své interiéry od všech věcí.

"Nejprve na stole zůstala krabička od čaje, ale pak už nezbylo nic. Teď je to ono, nemusím to být já, kdo řekne, co tam bude, může si to představit divák," usmívá se Velíšek, který si se svým publikem pohrává i jinak: jen on ví, které obrazy maloval podle fotografie či podle nábytku vyhrabaného z půdy a který nábytek naopak zpodobnil popaměti.

Martin Velíšek namaloval mlčení. Galerie Václava Špály ho vystavuje ve třech částech

Další 2
fotografie

Martin Velíšek, který se narodil roku 1968, rád střídá styl i žánr, kresbu s malbou nebo grafikou, malířství s obalovým designem.

Svou proměnlivostí si zhoršuje situaci, neboť lidé si jej často pletou s malířem stejného jména, který se narodil o pět let dříve. Velíšek starší je známým ilustrátorem, kresbami doprovodil například Babičku Boženy Němcové nebo Werichovo Fimfárum. Také je nehrajícím členem kapely Už jsme doma.

Pražská Špálova galerie ale nyní představuje Martina Velíška mladšího, který využil tří pater galerie a do každého pověsil stylově odlišné obrazy: do suterénu jako do sklepa umístil jablka, přesněji sérii maleb shnilých jablek. Soubor nazvaný Říjen představuje Velíškovo propojení hyperrealismu s konceptem.

"Každý den v průběhu října jsem vyšel na zahradu, sebral jsem tam jedno jablko a vyfotografoval ho," popisuje svůj postup autor, který na Akademii prošel ateliérem slavného českého hyperrealisty Zdeňka Berana.

Beranův styl − malovat podle fotografií − však Velíšek hodnotí dost skepticky. "Mně to vždycky přišlo málo, pouze následovat fotku. Vadilo mi, že jsem měl konstruovat prostor úplně věrně," vzpomíná na studentská léta malíř, který nerad slyší pochvalu: to muselo dát práci. I proto rád nechává na obraze stopy štětce nebo stékající barvu.

To ale není případ dokonale hyperrealistických jablek. "V tomto případě jsem fotografie využil, protože jablka rychle degradují a já chtěl zachytit tu pomíjivou chvíli. Moment zmaru, zániku," dodává Velíšek, jehož shnilá jablka, která evokují také letící planety, patří překvapivě k nejžádanějším obrazům z jeho portfolia.

Jako by šlo o jiného autora, místnost v patře je zaplněna bílými minimalistickými kresbami. Emailový povrch obrazů protíná jediná horizontální linka utvořená z tisíců drobných čárek, která v obraze mizí, propadá se pod úroveň plátna nebo naopak vystupuje na důmyslně připevněné laťce.

"Když sedím u hyperrealistického obrazu, posunu se za den tak o pět centimetrů čtverečních. Strašně to saje energii. Proto utíkám k tomuhle," mávne malíř rukou směrem k bělostným obrazům. "Cítím se u toho jinak a po čase zase dostanu chuť namalovat něco, na co si lidé budou mít chuť sáhnout, protože to bude vypadat jako živé."

Prázdnota a nepatrná dávka šibalství těch kreseb mají skutečně něco společného s nábytkem, posunutým přes okraj obrazů, jež visí o patro níž.