Pustit výtvarníka Krištofa Kinteru do krásných klasicistních sálů pražské Galerie Rudolfinum je jako oznámit bandě sprejerů, že policisté mají týdenní dovolenou.

Leštěné parkety Kintera zakryl kusy starého odřeného linolea, dřevěné zárubně dveří obednil překližkou a ze zlacené vnitřní římsy si udělal poličku na plechovky od barev.

Velká přehlídka prací mezinárodně uznávaného umělce Kintery, která v Rudolfinu začíná tento čtvrtek a pod názvem Nervous Trees bude k vidění do 28. listopadu, je ale především dobře zvolenou jubilejní výstavou instituce, která se nebojí dát sebe všanc současnému umění.

"Rudolfinum je potřeba převrátit naruby," říká vesele čtyřicátník zvyklý pracovat s místem, kde vystavuje. "Neumím si představit, že bych sem přijel, položil své věci na parkety a šel domů. Ale netvrdím, že to tak nelze. Hlavně zahraniční autoři se nepotřebují potýkat s historickým odkazem Rudolfina," konstatuje Kintera.

Radikální dialog se slavnou budovou má svůj důvod − i oběti.

Úřednice České filharmonie, jež sídlí o patro níž, budou v příštích týdnech skládat bobříka trpělivosti: v pravidelných intervalech se jim nad hlavou rozcinká křišťálový lustr, rozvibrovaný jedním z Kinterových kinetických děl.

Zemětřesení začíná hned ve vstupním sále, někdejší Masarykově pracovně: z vysokého stropu se "zřítil" ozdobný lustr. Několik jeho baněk se rozbilo, zbylé žárovky trhaně blikají, zvuk zkratovavších elektrospojů připomíná umírající skolené zvíře.

Lehce katastrofická instalace s lustrem, jež je v různých variacích již Kinterovou značkou, by na úvod úplně stačila. Ale autor do stejné místnosti přidal ještě jeden velký objekt: hromadu představující špinavý sníh.

"Z báječného bílého sněhu se ve městě vždy stane něco špinavého, nepohodlného. Pořád je to ta důležitá voda, ale lidmi zasviněná," říká před působivou šedivou masou umělec na začátku výstavy, která klade důležité civilizační otázky − a také hraje na city.

Za prvními dveřmi návštěvník vydechne překvapením. Rozměrná instalace nazvaná Postnaturalia připomíná městečko v Legolandu.

Místo hladkých kostiček je ale "krajina", pokrývající téměř celou podlahu, poskládaná z elektroodpadu. Kabely, desky, klávesnice i dráty jsou k sobě svařené tak, že vytvářejí imaginární řeky, silnice, sídliště či továrny.

"První asociací je, že jde o město. Ale my jsme se hlídali, abychom netvořili popisnou architekturu, ačkoli to tam samozřejmě také je. Nám šlo o to, udělat strukturu, jakousi geologickou vrstvu. Až někdo za dvacet tisíc let hrábne, tohle je to, co po nás zbude. Má to být více sediment než krajina," říká Kintera, který ve svém ateliéru zaměstnává několik pomocníků, a proto mluví v množném čísle.

Apokalyptickou vizi dotvářejí rostliny − rovněž z elektroodpadu. V porovnání s "městem" jsou výrazně větší, působí krásně i hrozivě, jak prorůstají zbytky lidské civilizace.

"Je to srovnávací studie chování přírodních a technologických organismů," říká se čtveráckým úsměvem autor, jemuž se líbí, že muzeální prostředí Rudolfina jeho dílu propůjčuje vážnost a pseudovědecký étos.

O civilizaci s úsměvem

◼ Krištof Kintera se narodil v roce 1973, vystudoval pražskou AVU v ateliéru Milana Knížáka.

◼ Třikrát byl nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Na rozdíl od kamaráda Davida Černého, s nímž pracoval například na velké instalaci Entropa, ji nezískal.

◼ Kintera vytváří objekty s civilizační tematikou, kinetické sochy, které mluví, figury, jež tlučou hlavou o zeď, bouřící se elektrospotřebiče.

◼ Často vystavuje v zahraničí, letos například v Německu a Itálii. Velkou retrospektivu mu před pěti lety uspořádala Galerie hlavního města Prahy.

Některé rostliny Postnaturalie kopírují skutečné biologické druhy. "Většinou se ale volně improvizovalo. Ani by mě kopírovat nebavilo. Spíš jsme vycházeli z toho, co materiál nabízel," říká Kintera.

Jako zahradník přikleká vedle kytek a starostlivě je obhlíží. "Tyto květy jsou z cívek bývalých televizorů. Není to uhrančivé?" přejíždí prsty po okvětí z pramenů měděných drátků. "Ta uhlazenost i tvar jsou původní, jen jsem to trochu očistil a vytáhl na dráty," popisuje autor, jehož fascinují "vnitřnosti" skryté v těle elektrospotřebičů.

"Podívejte se na ty tištěné spoje. Jsou designované, aby fungovaly, ne aby byly krásné, ale zároveň strašně krásné jsou," rozplývá se.

Postnaturalii poprvé vystavil letos na jaře v italském muzeu Maramotti ve městě Reggio Emilia. Soukromá instituce nakonec její část zakoupila. "K mému překvapení koupili i kus laboratoře, kterou jsem vůbec nepovažoval za artefakt, jenž by se dal konzervovat, a tedy i prodávat," říká Kintera o nejdivočejší části výstavy.

Laboratoř je vlastně ateliér, v němž vznikala Postnaturalia. Je vystavěný na lešení, které stojí po obvodu dalšího sálu Rudolfina a na něž se dá pohodlně vylézt.

Autenticita umělcovy dílny je dokonalá: je tu ponk pokrytý nástroji, barvami, nákresy, visí tu dokonce vzkazy spolupracovníkům. Zdi jsou polepené reprodukcemi a fotografiemi, jimiž se autor inspiroval − nechybí obrázky buněčných struktur, kořenových systémů, družicové snímky měst, herbářové listy bylin.

"Tohle není žádná póza, všecko jsem to sem z ateliéru přenesl," rozpřahuje se umělec uprostřed neuvěřitelného pracovního nepořádku, jehož skrytý systém zná jen on sám.

Pro diváka je jedinečným zážitkem procházet se po uměleckém ateliéru, navíc téměř u stropu Rudolfina, jehož přítomnost prozradí jen nepatřičně ozdobná římsa. Výtvarník na ni vyskládal plechovky a spreje.

Na otázku, jestli o tom ví ředitel galerie Petr Nedoma, Kintera s klidem odpoví, že ano. "Musím říct, že tady vůbec s ničím nenarážím," říká uznale. S jinými českými institucemi prý Kintera tak dobré zkušenosti nemá.

Pračky na výstavě Krištofa Kintery v Galerii Rudolfinum
Pracky_na_vystave_Kristofa_Kintery_v_Galerii_Rudolfinum.jpg

Na pseudopřírodním základu stojí i další instalace nazvaná Démon růstu. Kintera už ji před třemi lety vystavil ve švýcarské Basileji a o rok později v nizozemském Rotterdamu.

Obří skulptura napodobující buněčné struktury sestává z nejrůznějších kulatých předmětů včetně mořských bójek či vánočních ozdob. Působí ale notně zašle. "To se mi líbí, už to nemá nablýskanou polituru ve stylu Jeffa Koonse, nemá to být objekt, který by zdobil obchoďáky," říká autor a upozorňuje také na podlahu, kterou pokryl přesně lícující mozaikou starých linoleí.

"Poctivě jsem je vytahoval ze všech pražských bouraček," směje se Kintera a sám se pochválí, že to vypadá pěkně. "Hodilo by se to do nějaké hipsterské kavárny," utrousí muž, jenž má nápadů na rozdávání − klidně by uživil návrháře interiérů i autora reklamních sloganů.

Diváka to napadne tváří v tvář Kinterovým obrazům. Umělec je nazývá kresbami, i když leckdy jde spíš o objekt přilepený k papíru − zlomené koště s brýlemi nebo kámen ve tvaru hlavy s trsem drátků místo vlasů.

Svým kresbám Kintera dává vtipné, trefné i zcela absurdní názvy − Idol v nesnázích, Vzorek skutkové podstaty, Studie citovodu. "Naše doba je uštěkaná, všude samé slogany. Dělám si z toho legraci," říká.

Výstava

Krištof Kintera
Nervous Trees
Galerie Rudolfinum, Praha, výstava potrvá do 26. listopadu.

Do Rudolfina nechal přivést i svůj Jukebox, který vystavoval asi na dvanácti místech Evropy, v Česku zatím nikoliv. "Mám zkušenost, že tu bude pořád něco hrát. Divák se díky zvolené písničce na dvě tři minuty stává iniciátorem atmosféry a to mají lidi rádi," prohlašuje zkušeně Kintera a varuje, že playlist je plný nástrah. Prý je třeba ho procházet pečlivě.

"Například Talking Heads není kapela, jak by se mohlo zdát, ale vyzvánění mobilů," prozrazuje. V seznamu se objeví i mnoho skutečných skladeb, například píseň od výtvarníkova oblíbeného Davida Bowieho.

Závěr Kinterovy výstavy v Rudolfinu je opulentní: pyramida z osmdesáti praček, které se střídavě spouštějí a zase umlkají − jako nástroje při symfonii −, symbolizuje lidskou touhu po čistotě. A také ukázku šílené energetické spotřeby i rámusu, jejž člověk produkuje.

Nelze se divit, že úřednicím o patro níž se pokaždé, když pračky spustí, rozcinká lustr nad hlavami.