Mlčení je někdy jediným způsobem, jak klást otázky. A Ali Arkady, 34letá hvězda mezi iráckými fotografy, toho dopoledne nemá hlas. Nejdřív se omluvně usměje a zmíní, že se trochu ochladilo; možná má s jeho kondicí něco společného i studené pivo, které si dal po vernisáži. Po krátké odmlce však vysvětlí, že vzdorující hlasivky bývají odpovědí jeho těla na emocionální vypětí.

"Rawsht Twana je můj přítel," poznamená na adresu jednoho z fotografů, jehož práce jsou od minulého týdne k vidění na výstavě mladých iráckých autorů v pražské galerii DOX. "Jeho otec nikdy nemohl vystavovat, zabili ho. Jeho syn mu splnil životní přání."

V kanceláři šéfa DOX Leoše Války, která je plná knih, plakátů i příležitostných upomínek na prezidenta Havla, se setkává jedna generace a dva světy. První zná válku jako fenomén z vyprávění. Tu konkrétní, iráckou, pak hlavně z obrazové produkce mezinárodních zpravodajských agentur, jíž také kurátoři vytapetovali první panel výstavy s názvem Před očima.

"Irák je víc než jen tohle," naznačují, přičemž titulní strana brooklynského deníku Daily News ohlašuje bombardování iráckého hlavního města z roku 2003 drsným titulkem: "Good morning, Baghdad."

Ali Arkady, malíř a fotograf, jenž si při seznamování s cizími lidmi klade ruku na hruď a jemně se uklání, aby ocenil zájem o své snímky, se do války narodil.

První léta jeho života poznamenal Husajnův irácko-íránský konflikt z let 1980−1988, po něm se jeho rodiny dotklo diktátorovo krvavé tažení s označením al-Anfal, ofenziva s prvky genocidy namířená proti kurdskému obyvatelstvu. Arkadyho strýc byl pešmergou, důstojníkem neoficiální kurdské armády. Ali Arkady je Kurd.

Východisko našeho rozhovoru, který je spíše nedokončeným vyprávěním, před nímž by bylo nejlepší se dobře poznat, je jasnější až z odstupu. Zážitky, o něž se Arkady se světem podělil prostřednictvím stovek fotografií z výslechů a mučení civilistů při osvobozování části země od islamistické nadvlády, nejsou přístupné "na vyžádání".

Jsou ještě živé; emoce přeskakují z tazatele na tázaného a zpátky. Na okraj těchto vzpomínek se dostaneme přes řeku jiných, podobně silných, pak je nutná pauza a po ní už se do proudu černé vody nedá vrátit.

Arkady se přesto chová jako naprostý profe­sionál: jeho práce zveřejněním fotek neskončila. Ví, že bez ochoty se k nim vracet by se nad osudy lidí, z nichž někteří mučení přežili, mohla voda navždycky zavřít. "Někdo ty vojáky musí zastavit a potrestat," říká. Sám přitom stojí před obrovským úkolem − zrekonstruovat vlastní život. Od prosince roku 2016, kdy snímky a videa poslal přátelům v zahraničních médiích, se musí s rodinou skrývat.