Světová hudební scéna musí počítat s dalším příspěvkem na téma teroristické útoky na New York z loňského 11. září. Po přívalu nacionálně laděných songů, které ve Spojených státech vznikly vzápětí po útoku, nyní přicházejí umělci, kteří se na celou událost dívají s jistým odstupem.

Nadhled se předpokládal i u písničkáře Bruce Springsteena, který před nedávnem vydal novou desku The Rising. Bouřlivák a svérázný americký patriot, který si vysloužil přezdívku The Boss, naplnil očekávání zhruba na padesát procent.

Hudba, na jejímž nahrávání se po osmnácti letech podílel soubor The E Street Band, patří k vysokému nadstandardu. A to i v kontextu celé Springsteenovy tvorby.

O něco slabší je to s texty. Ty se hemží množstvím obdobných výrazů, které nemají daleko ke klišé. Nepříjemně mohou působit zejména četné variace na obraty: Ulice jsou plné prachu a krve, nebe je prázdné a pláče - oblaka jsou pokryta mračny prachu, ze kterých prší krev, ulice jsou prázdné a je slyšet pláč. Výrazy jako tears, blood, street, sky, cry, dust, rain nechybějí snad ani v jedné z patnácti skladeb, které nahrávka The Rising obsahuje.

Na Springsteenovu obranu je nicméně potřeba dodat, že texty v jeho případě plní spíše obrazotvornou funkci než funkci prvoplánové agitky. A že některé písně obsahují i velmi silné, až existenciální momenty (Nothing Man, Into the Fire, You're Missing).

Tím se odlišil například od zpěváka country Tobyho Keitha. Jeho album Unleashed, které se po několik týdnů drželo na špičce americké hitparády, je plné patetických výkřiků a otevřeně se v něm horoval za krvavou odvetu.

Springsteen, rockový písničkář v pravém smyslu slova, se nevyhnul ani "globálním" reflexím. Ve skladbě Worlds Apart se například zamýšlí nad rozdíly mezi jednotlivými kulturami. Přestože v textu naznačuje jen velmi namáhavé a dlouho trvající překonávání některých diverzí, neváhal do studia pozvat muslimského zpěváka Asifa Ali Khana s jeho skupinou. Tím dal vzniknout snad nejpůsobivější části desky.

Pestrost, byť na první poslech ne zcela patrná, je jedním z charakteristických rysů alba The Rising. Springsteen, který se v posledních letech věnoval zejména sestavování různých Best of výběrů, se ukazuje v tom nejlepším světle.

Písně mají dramatický náboj, dynamiku, tam, kde je třeba, i citlivé zpomalení, nechybí jim pointa anebo strhující refrén. Navíc se Springsteen (společně s producentem Brendanem O'Brienem) více než kdy jindy soustředil na aranže.

The E Street Band je sám o sobě sedmičlenný. O množství ornamentů se však postarala řada pozvaných hostí.

V několika skladbách zaznívají smyčcové a dechové nástroje. Občas mají blíže k americké linii country, jindy jsou zase velmi podstatnou součástí až symfonických kompozic. Shrnuto a podrženo - odstup od 11. září se v případě Springsteenovy novinky promítl hlavně do uměřeně prokreslené hudby. Minus lze spatřit v jisté rezignaci na jednu z priorit písničkářství - texty.

Přesto je The Rising velmi dobré album. Trochu zaostává za předvánoční nahrávkou Ten New Song Leonarda Cohena, ale převyšuje poslední alba Boba Dylana Love And Theft či Respect Yourself Joe Cockera. Konkurence v podobě novinky dalšího písničkáře Chrise Rey - Stony Road - je ovšem za dveřmi...

Bruce Springsteen α The E Street Band: The Rising, Columbia - Sony Music/Bonton, 2002, 73 minut