V časopise Přítomnost jste uvedl, že v české literatuře straší hospoda jakožto zavedený literární topos... 

To je tak, mně osobně hospoda jako místo trávení volného času nevyhovuje, chodím tam nerad, a když už tam přijdu, mám pocit, že tam nepatřím a že si tam nemám s kým co říct. Nemluvě o tom, že sedět v hospodě a krafat je prostě ztráta času. Než poslouchat ten hospodský rachot, radši si budu ničit uši posloucháním smyčců v nějaké symfonii...

Mě spíš zajímalo, jestli jste tím myslel, že je těch hospod v literatuře už moc, což je svým způsobem pravda. A kam by se to případně mohlo nebo mělo posunout. 

Když se s někým bavím o naší literatuře v cizině, tak si skoro všichni vzpomenou jenom na toho Haška, a občas někdo, hlavně Francouzi, řeknou "Hrabal"... Mě zlobí, že ta jména vytvářejí takové klišé, do kterého se už nevejdou mnohem zajímavější autoři... 

Ale na druhou stranu, když jsem teď byl na konferenci o středoevropské, východoevropské a "okrajově-evropské" literatuře v řecké Olympii a mluvil s lidmi z Estonska, Lotyšska a Litvy, tak jsem neměl k dispozici ani tohle klišé, abych si o nich udělal obrázek - neznal jsem jediného autora. Mrzelo mě, že neznám ani toho jejich Haška. A fakt jsem se styděl.

Smutnější je, že neznáme ani sousední kultury, nevíme, co se děje v Maďarsku, v Polsku, v Rakousku... 

To je ono - jak zařídit, abychom znali aspoň to nejzajímavější, co se u sousedů děje... Ale není to jenom střední Evropa, s tímhle problémem se potýkají například i Řekové, stejně tak jako Finové a celá Skandinávie, která ačkoliv je na okraji kontinentu a jejich minulost je úplně jiná než naše, tak musí čelit tomu bezohlednému přílivu angloamerické produkce stejně jako my.

Jenže Skandinávci jsou přesto výrazně vidět přinejmenším díky své kinematografii; severské filmy včetně islandských se běžně dostávají do distribuce a občas bývají hodně zajímavé...

Já si vzpomínám na situaci v evropské kinematografii před deseti lety, kdy všichni tvrdili, jak je to v háji, a Američané nám sem jezdili přednášet, jak děláme všechno špatně a jak bychom to měli zabalit, protože umělecké filmy už jsou out a my neumíme natočit ani pořádný thriller. A jsem rád, že se od té doby evropská kinematografie zmátořila a pořád se točí zajímavé filmy a lidi na ně pořád chodí.

Což je podobná situace jako v literatuře, taky všichni prorokovali, že se přestane číst...

A nepřestalo. Ale na filmech by si každý stát mohl skvěle natrénovat, jak prosazovat svou kulturu. Na té konferenci jsem mluvil s jedním Finem, který říkal, že ho štve, jak celý svět vnímá Finsko skrz Kaurismäkiho - takový jejich Hašek, že jo -, což je prý na jednu stranu fajn, že aspoň někdo je ten maskot, ale on že ho osobně rád nemá, protože lže jako když tiskne...

Lže? On prostě fabuluje, ne?

Mně na něm vadí, že jeho filmy jsou v jistém smyslu strašně politicky korektní, vždycky je tam nějaká sociální teze a vždycky se tam nadržuje tomu malému člověku na okraji... Tohle mě fakt nudí.

Je fakt, že to je téma, které je obecně v módě, to maločlověčenství...

Mě ale zajímají postavy, které v sobě nesou velký romantický osud, rozhodně romantičtější než ti Kaurismäkiho "chudáčci".

A jsme zpátky u vašich románů. Já je vnímám jako...

Akčňáky?

Spíš intelektuální thrillery.

Rozhodně to nejsou thrillery pro široké publikum, ale pro "publikum výběrové".

Ale prodávají se. Ostatně, co je měřítko úspěchu pro spisovatele? Tolik a tolik tisíc prodaných kusů?

To mi zase připomíná tu konferenci; tam se mě několik lidí nezávisle na sobě ptalo, kolik se u nás musí prodat výtisků, aby to byl bestseller. Já jsem to taky nevěděl, tak jsem zkoušel házet čísla jako deset tisíc a podobně, a jim se jenom protáčely panenky a pak mi důvěrně sdělovali, že u nich je bestseller už od dvou tisíc nahoru, takže jsem si poprvé v životě připadal jako bestsellerový autor...

Už rok jste šéfredaktorem nakladatelství. Nevyčerpává vás to natolik, že byste nestíhal psát?

Unavuje mě to, ale zdaleka ne tolik jako překládání. Překládání je stejně kreativní práce jako psaní, ale mnohem náročnější v tom, že musíte zapomenout na sebe, dostat se do kůže jiného autora a respektovat jeho pohled na svět. A když se vám to povede, tak je to zázrak.

Chystáte se dál překládat?

Až nebudu mít co psát, zase si něco přeložím. Teď bych však potřeboval dva tři spisovatelské pucfleky, aby mi pomáhali s rozpracovanými texty.

Jaká je vaše bezprostřední zkušenost z práce šéfredaktora?

Mnozí začínající autoři mi hořce vytkli, že můj vkus je příliš specifický a že je hodnotím prizmatem svojí vlastní tvorby... Možná na tom něco pravdy bylo. Ale přestože to zrovna teď vypadá, že se blýská na lepší časy, tak už se moc a moc těším, až ty rukopisy začínajících nebo třeba i vydávaných, ale mně cizích autorů bude posuzovat někdo jiný.

Kolik těch rukopisů bylo?

Strašně moc! Já do toho šel s tím, že jakmile narazím na někoho, kdo bude opravdu dobrý, tak udělám všechno pro to, abych jeho vydání prosadil. Ale nevybral jsem si za ten rok vůbec nic... Poety jsem mezi nimi našel, prozaiky ne.

V jednom rozhovoru jste řekl, že v české literatuře chybí silné téma; co je podle vás silné téma?

Totéž co velký příběh; já se neumím ubránit srovnání s velkým anglickým románem, a oproti němu vidím u nás strašně malou důvěru k vyprávění, k tomu, že máme možnost sledovat hrdinu takřka od dětství až do smrti. Velký příběh musí být strhující, musí mít sílu ovlivnit čtenáře, jeho pohled na svět, možná ho i změnit. Tohle u nás neumí nikdo.

Ono je asi těžké generovat romantický příběh v neromantické době...

Možná... Jedna z možností je jít na to přes pokleslý žánr, jako to dělám já.

Vy opravdu považujete svoje romány za pokleslý žánr?

Vždyť to tam je, všechny ty vraždy a krev, ty neskutečné ženské, to jsou pro mě prostředky, jak se vyjadřovat k úplně jiným problémům, a nevím, jestli se mi to daří a je mi jedno, jestli to tam čtenář objeví. Mně úplně stačí, když si užije ten "plnokrevný" příběh.

Máte nějaký inspirační zdroj? Morytáty, staré detektivní příběhy, nějaký druh "pokleslého" čtiva, TV detektivky z 50. let?

Já v braku nehledám inspiraci - prostě ho mám v sobě, protože jsem se jím v dětství tak cpal. Byly to hlavně komiksy - v Anglii jsem k nim měl snadný přístup, tady v Čechách to pak bylo horší. S bráchou jsme toho měli haldy, dneska by to byla cenná sbírka, jenže se to dávno poztrácelo a rozkradlo. 

Důležitějším zdrojem pro mě ale byly filmy: předválečné hollywoodské horory, ale taky britské "Hammer Horrors", tj. nízkorozpočtové hrůzičky 60. a 70. let, které neukazovaly tolik krve jako pozdější horory let 80., zato v nich bylo hitchcockovské napětí, vynalézavě zneužívané ženy, vynikající herci (namátkou Peter Cushing či Christopher Lee) a spousta skryté ironie. Tyhle věci u nás téměř nikdo nezná a jsou naprosto nedostupné; nejsou ve videopůjčovnách, nehrají se ani ve filmových klubech. Dají se koupit přes internet, ale jsou strašně drahé - aspoň pro mě.

Docela se mi po nich stýská. Když jsme v 70. letech žili v Anglii, běžně se to hrálo (dětem nepřístupno), ale v nočních hodinách to šlo i v televizi. Rodiče nám zakazovali se na to dívat. O to víc jsme po tom s bráchou prahli.

Mnohé vraždy ve vašich románech mají vysloveně bizarní podobu. Čerpal jste z nějakého zdroje, například z Dějin kriminalistiky?

Čerpal jsem ze svých dětských úzkostí a nočních můr. Třeba ten člověk zaasfaltovaný do díry v silnici, jak mu v Sedmikostelí to auto doslova "ujede" hlavu. Studenti na besedě v Řezně mi říkali, že něco tak strašného nikdy nikde nečetli. Ale já už se jako dítě bál, že spadnu do kanálu, a až polezu ven, přijdu o hlavu stejným způsobem jako ten můj románový nešťastník. Když jsem pak na gymplu četl Freuda, vzpomněl jsem si na to. Freud se pak na dlouho stal mým autorem č. 1. Když jsem pak potkal svou budoucí ženu, řekla mi, že Freuda nesnáší, zato miluje Junga. Tak jsme to dali dohromady.

A máte syna Kryštofa; jednou si pravděpodobně přečte, co táta napsal...

Toho se upřímně děsím.

Proč?

Chtěl bych, aby si mě vážil. Nechci, aby mě zavrhl. Bojím se, aby si jednou neřekl: "Nikdy jsem ho pořádně nechápal, nikdy jsme si moc nerozuměli - ale teď konečně vidím, jaký doopravdy je." Co k tomu dodat? Že by rodina vůbec neměla číst, co píšu. Je to vyloženě psaní pro cizí lidi. Co si o mně myslí cizí lidi, je mi fuk.

Vaše texty prostupuje zvláštní fenomén - absence konkrétního času. Jako byste neměl rád přítomnost do té míry, že si vytváříte svůj svět, kde čas nefunguje...

Na tom něco je, je to výraz určité mojí frustrace; já mám utkvělou představu, že jsem se narodil pozdě. Že věřím věcem, kterým tahle doba už nepřikládá velký význam, že jsem se zkrátka opozdil... Já bych bral devatenácté století, kdybych si mohl vybírat, i když samozřejmě vím, že to zní prapodivně, protože když tam člověk nežil, tak jak ví, že by mu tam bylo líp... Já z něj mám prostě strach, z tohohle světa... Například září 2001 byl pro mě nepředstavitelný šok. Já do té doby neměl rád Američany, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že my v Evropě jsme na tom stejně.

No, jsme s nimi na stejné lodi, která se pomalu, ale jistě potápí...

Doufejme, že se budeme potápět dlouho.

Vnímáte - jako anglista - současnou střední Evropu jako životaschopný kulturní útvar?

Ano. Já tady pořád cítím to staré Rakousko, tu děsnou strnulost lidí, to jejich zacyklení a zakolejení, a na druhou stranu vidím excesy, které to vyvažují. Tohle je pro umění vynikající půda. S kulturou už je to horší.

Často se vyjadřujete k názorům kritiků na své dílo; jak by podle vás měla kritika fungovat?

Třeba by měla v tom strašném mediálním chaosu upozorňovat na dobré autory a dobré věci. Vůbec nehovořím o reklamě; prostě si myslím, že je dobré, když se vzdělaní a citliví lidé zamýšlejí nad uměním. Protože jeho hodnota je málokdy zjevná na první pohled. Umění není zboží, ale jestliže zboží potřebuje reklamu, umění potřebuje lidi, kteří se zabývají jeho interpretací.

Kterou svou knihu považujete za nejúspěšnější, případně na kterou jste zaznamenal nejvíc ohlasů?

Lidi nejvíc čtou Sedmikostelí, taky v zahraničí je největší zájem právě o ně a prodalo se toho nejvíc. Pro mě je to ale minulost, a když se do toho dívám, je mi trapně.

Proč trapně?

Snažil jsem se pochytat moc zajíců najednou. A čapkovské "odděluj, odděluj" jsem sice měl na papírku nalepeném na monitoru, ale vůbec jsem se tím neřídil. Je to nedokonalé dílo, zatímco já jsem pronásledován představou dokonalosti, i když vím, že jí nikdy nedosáhnu. Je to stejná fata morgána jako ty moje "fatální hrdinky".

Jakou svou knihu považujete za nejlepší vy sám?

Není to kniha, ale jediná povídka. Jmenuje se Běloruska a konečně teď vychází knižně - spolu s povídkami jiných českých autorů v nakladatelství Listen.

Dolehly k vám už první názory na váš nový román Stín katedrály?

Jsem zdrcen z toho množství připomínek. Můj bratr Martin to četl s nadšením, a pak mi vynadal, že jsem katedrálu v závěru nezbořil ani nevyhodil do povětří. Mé ženě vadilo, že je to "málo detektivka", klukům v práci zas překáželo, že je to detektivka moc, že to mělo být "víc jako Meyrink". A renomovaní kritici to v tisku odmítají s tím, že se to nedotýká podstaty života či čeho (což chápu jako pochvalu - dotýkat se podstaty života bych nechtěl ani po smrti - brr). A jiný kritik napsal, že hlavní hrdina šustí papírem. Jak může šustit papírem, když jsem v něm tak věrně vypodobnil sám sebe? Pravda - trochu jsem se přikrášlil, ale stejně jsem se skoro ke všemu přiznal...

V poslední době jste uveřejnil i několik dalších povídek. Nechystáte někdy v budoucnosti sbírku?

Až se povídky nasbírají, může vzniknout sbírka. Ale že bych je psal programově pro nějakou konkrétní sbírku, to teda nedělám. Napsat dobrou povídku je pro mě strašně těžké. A kdy se mi podaří nějaká příště, to je ve hvězdách.

Údajně jste napsal divadelní hru ve verších. Psal jste ji s úmyslem, že se bude někde konkrétně inscenovat?

Ta hra není ve verších, pouze v ní zaznívají Vrchlického verše. Když byla čerstvá, nedala se hrát. Od té doby jsem ji asi třikrát přepsal. Jestli se někdy bude hrát, nevím. Nemyslím si, že je nějak důležitá. Místy je vtipná, ale jako celek se mi jeví chatrná a divná.

Co pro vás znamená Vrchlický?

Je to machr. Už za jeho života se z něj stal pomník - to pro něj musela být muka. Pak se spousta lidí snažila ten pomník svrhnout, ale on vydržel. Ta moje hra měla být taková služba autorovi, kterého fakt uznávám a fakt lituju, a proto jsem z něho udělal obludu. Ale nikoli démonickou, můj Vrchlický je obluda ordinérní, a ty jsou ze všech nejhorší.

Jak se vám líbí život v současné Praze?

Líbí i nelíbí. Hraje se tu výborné divadlo a výborná hudba - mluvím o klasice - a program galerií se mi zdá taky čím dál tím lepší, třeba Rudolfinum. Ale jak už jsem řekl, je tu téměř nemožné dostat se k zajímavým filmům, tj. k těm, o něž se velké distribuční společnosti ani artkina nezajímají a možná o nich vůbec nevědí.

Na koho máte největší vztek?

Na řidiče, kterým je jedno, že po ulicích se taky chodí a že je občas musí přecházet děti.

Jak se vám líbí váš vlastní život?

Docela jo. Ale chtěl bych psát líp.

Nejste občas v pokušení napsat pro změnu něco autobiografického?

Ne. Co je komu do mého života? Pokud je někdo tak zvědavý, může si přečíst třeba tenhle rozhovor.

Související