Od nejranějšího dětství jsem cítil nejasné podezření, že v mém světě je něco, co zůstává mým očím skryto; někde na ulicích Istanbulu, v domě, který se podobal našemu, žil ještě jeden Orhan, tolik mi podobný, že by se mohl vydávat za mé dvojče, nebo dokonce i za mého dvojníka. Nevzpomínám si, jak jsem na ten nápad přišel nebo kdo mi ho nasadil do hlavy. Nejspíš se zrodil ze spleti pomluv, nedorozumění, iluzí a obav. Ale jedna z mých nejstarších vzpomínek už jasně dokládá, jaké city jsem vůči svému přízračnému druhému já choval.

Když mi bylo pět, poslali mě na nějaký čas bydlet do cizího domu. Bylo to ke konci jednoho z četných období, kdy moji rodiče procházeli bouřlivými rozchody. Domluvili si schůzku v Paříži, a bylo rozhodnuto, že můj starší bratr a já zůstaneme v Istanbulu, ale u různých lidí. Můj bratr bydlel v samém středu naší rodiny, u babičky v nájemním domě Pamukových v Nisantasi, ale mě poslali k tetě do Cihangiru. Na stěně jejího domu, kde mě přijali s největší laskavostí, visel obrázek malého chlapce. Teta se strýcem si zvykli na něj co chvíli ukázat a s úsměvem ke mně prohodit: "Podívej! To jsi ty."

Ten sladký chlapeček s holubičíma očima na tom bíle zarámovaném obrázku se mi opravdu trochu podobal, to je pravda. Dokonce měl na hlavě stejnou čepici, jakou jsem tehdy občas nosíval i já. Já jsem dobře věděl, že ten chlapec z obrázku (byla to kýčovitá podobizna "roztomilého dítěte", kterou si kdysi někdo přivezl z Evropy) nejsem já. Ale přesto jsem se sám sebe neustále ptal - je tohle ten Orhan, který bydlí v tomhle cizím domě?
Samozřejmě, já jsem také tehdy bydlel v cizím domě.

Bylo to, jako kdybych se nejdřív musel přestěhovat sem, abych se mohl setkat se svým dvojčetem, ale protože jsem toužil jenom po tom, abych se konečně mohl vrátit domů, představa, že bych se s ním měl spřátelit, se mi nijak zvlášť nezamlouvala.

Pokaždé, když mě teta se strýcem škádlili tvrzením, že ten chlapec na obrázku jsem já, jsem cítil, jak můj dětský mozek usilovně pracuje v zoufalé snaze po pochopení: moje představy o sobě samém, vzpomínky na náš dům, můj obraz a obrázek, který se mi podobal, chlapec, který vypadal jako já, a ten cizí dům, to všechno mi vířilo hlavou a vyvolávalo ve mně zmatek, a já jsem o to víc toužil být zase doma, obklopen svou rodinou.

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se