10vik25.jpgPosaď se. Chceš kafe?"
"Děkuju."
"Takže nechceš?"
"Ale jo. Děkuju."
"Jé. Já jsem vám začala tykat, co? Pardón."
"Mně to nevadí."
"Vypadáte jako klouček."
"To říkají všichni."
"To jsem tomu dala. A ono už vám bylo osmnáct, že jo?"
"Dvaadvacet."
"Tak se ještě jednou omlouvám."
"To vážně nemusíte. Klidně mi tykejte."
"Pak musíš tykat i ty mně."
"Když to se nehodí. Radši bych vám vykal."
"Jak chceš. Tak co to kafe?"
"Díky, dám si."
"Já to věděla. Chceš cigaretu?"
"Díky, nekouřím."
"Ale nebude ti vadit, když si zapálím já?"
"Klidně kuřte."
"Sakra, už to zas neškrtá. Dobrý. Tak co mi neseš?"
"Jak jsem vám řekl do telefonu -"
"Jo, že chceš něco vědět. To máš nějakou diplomku?"
"Jenom seminární práci. Nevadí vám, že nahrávám?"
"Vždyť jsem to slíbila."
"To jste moc hodná, lidi o sobě mluví neradi a už vůbec ne na mikrofon."
"Tak to bych neřekla. Každej toho nažvaní a hlavně o sobě. Ještě tak o dětech. O svejch."
"No vidíte, já potřebuju, abyste o sobě a dětech řekla všechno."
"Upozorňuju předem, že toho moc nebude. Já nejsem zajímavá, mý děti taky ne."
"Právě proto se mi hodíte."
"Řekla ti o mně máma, jo?"
"No. Zná vás z práce. Ptal jsem se na ženské v jejím věku a vy jste byla mezi nimi."
"Fakt? Myslela jsem, že tvoje máma je mladší než já."
"Jste stejně staré."
"Ale vypadá teda dobře, že jí to vzkazuju. Kolik má dětí?"
"Jen mě."
"Tak to jo. A je pořád vdaná za toho samýho co na začátku, viď?"
"Rozvedená. Už devět roků."
"Pak aby nevypadala dobře. Mladej na škole a starej v trapu, ta se má."
"Asi ano."
"Bodejť ne. Všechen čas jen pro sebe. Chodí na kosmetiku, co?"
"Já nevím... Můžu se teď ptát já?"
"Ježišmarja, to víš, že můžeš."
"No..."
"Tak šup, ven s tím."
"Takže vy. Vy jste pořád ještě vdaná."
"Pořád za toho prvního."
"Jste s ním teda šťastná."
"Takhle bych to neřekla."
"Spokojená?"
"Jo. Spokojená."
"Spokojenější než s někým jiným?"
"Copak já vím? Tenhle mi musí stačit. Kde bych v tomhle věku asi tak sháněla novýho chlapa, nechceš mi říct?"
"Zeptám se na děti: máte myslím tři?"
"Hm."
"Dělají vám radost?"
"Kluci jsou dospělí a zařezávaj v Praze, holka je na gymplu a moc jí to nejde."
"Ale radost - máte z nich radost."
"A proč by ne? Někdy mě něčím nakrknou, tak jako ve všech rodinách. Normálka."
"Chtěla jste všechny tři?"
"Po druhým klukovi jsme si řekli, že nám to bude stačit. Sedm roků nato jsem do toho vlítla."
"Máte vnuky?"
"Ještě to tak."
"Ale chcete je."
"Na to je dost času. Hele - tobě máma něco řekla?"
"Prosím?"
"No jestli ti říkala něco o mně. Nějaký rozumy."
"Proč myslíte, že by mi něco říkala?"
"No když tě za mnou poslala, musela ti něco říct."
"Neposlala mě za vámi. Požádal jsem ji, aby mi pomohla s tou prací, aby mi poradila kandidáty na dotazník. A tak vytipovala pár svých známých z práce. Vy jste jednou z nich, a protože jste ochotná odpovídat, jsem tady. Nic jiného za tím není, věřte mi to."
"Tak dobře. Fakt nechceš cigaretu?"
"Fakt ne. Máte všecky své děti se svým mužem?"
"Cože?"
"Jenom se ptám."
"No to se ptáš dost blbě."
"Neptám. Je to jen otázka, vy jenom odpovíte."
"Ty mi chceš naznačit, že jsem mu zahejbala."
"Ne! Jenom se ptám."
"Chceš mě vydírat, nebo co?"
"Prosím vás."
"No co to má znamenat?"
"Podívejte se - jestli jste si to celé rozmyslela, tak stačí říct a já půjdu."
"Ale no tak. Co se hned ježíš?"
"Jak můžete něco takového vůbec říct? Proč bych vás vydíral? Vždyť jsem vám to přece vysvětlil: je to anonymní rozhovor, jste žena středního věku a tím to končí. Vydírání... Absurdní nápad. Navíc jste nezmínila nic, co by vám mohlo uškodit. Je ale jasné, že všecky otázky mít připravené nemůžu, prostě reaguju na to, co mi říkáte. Já už nevím, jak vás přesvědčit, že v tom není nic zlého."
"Uklidni se, na kázání seš trochu mladej. Chtěla jsem se jen ujistit, to je všechno. Klídek. Tak pokračuj."
"Musíte říkat pravdu, už jsem vám to vysvětloval do telefonu. Jinak by to nemělo smysl. A nebojte se, nikdo ty odpovědi zpytovat nebude."
"Zpytovat - pěkný slůvko. Dobře. Tak mě teda zpytuj."
"Ale nezdržuju vás..."
"Ne! Dělej. Ptej se."
"Musím tedy zopakovat svou předchozí otázku: počala jste všecky své děti se svým mužem?"
"Ne."
"Ne?"
"Ne. Slyšíš dobře - ne. Holka má jinýho otce."
"Váš muž o tom ví?"
"Šílíš? Bylo to na dovolený. Kluky hlídala babička a my byli na rekreaci v Tatrách. V sobotu večer byla zábava. Ten můj ale odmítl tancovat. Tak jsem tancovala s jedním Slovákem. Manžel šel spát."
"A vy jste šla spát s tím Slovákem."
"Co si to dovoluješ?"
"Promiňte. Jenom to domýšlím. Bylo to tedy nějak jinak."
"Kristepane, tohle snad někdy udělá každej, ne?"
"Prosím?"
"Každej to někdy zkusí vedle."
"Teď vám nerozumím."
"To vidím. Přece jinde. S jiným. S jinou. A nevykládej mi o svatejch výjimkách, buď tak laskav."
"Aha. Vy jste se mstila svému muži, protože jste věděla o nějaké jeho nevěře."
"Ale houby. Ten by se na to nezmoh."
"Proč ne?"
"Proč ne? Proto."
"Hádám, že v sexu nevyniká. Nebaví ho to. Nevyhovuje."
"Teda ty to umíš podat. Ale víš, že se pleteš? On je úplně normální, náhodou. Úplně normální tlustej chlap. Tlustej, ale funkční."
"Takže s ním stále spíte."
"Občas. Vy mladý si myslíte, že v padesáti spolu lidi nepíchaj, že jo?"
"K tomu se neumím vyjádřit. Ani nechci. Ale rád bych se zeptal na důvod té nevěry. Říkáte, že tělesná neukojenost v tom nebyla."
"Hele, já si naleju fernet."
"Beze všeho."
"Chceš taky?"
"Děkuju, nechci."
"Děkuju, nechci - to jste celý vy. Úplně jak naše holka. Já káča jí upeču sekanou a udělám bramborovej salát, co měla tak ráda, když byla malá, a ona: děkuju, nechci. Tím to pro vás hasne. Aspoň že to pak zdlábne ten můj."
"Takže ji oba, vy i váš muž, vychováváte stejně jako své starší děti. Neděláte mezi nimi rozdíl."
"Není důvod. Je to naše dítě a hotovo. Co mi to podsouváš?"
"Nic. Proč jste se vyspala s tím Slovákem?"
"Protože skvěle válel tango."
"..."
"No co je?"
"Slyšel jsem dobře? Protože skvěle válel tango?"
"Co se jevíš? Byl velkej a ramenatej a uměl úžasný tango. Kroutíš mi tady hlavou jak předseda kárný komise."
"Promiňte. Neměl bych vůbec reagovat. Je to moje chyba. Ten rozhovor měl být naprosto neutrální. Já to teda vořu."
"A co tě tak vzalo?"
"Nemůžu to pochopit. Vy jste se vyspala s cizím chlapem jen proto, že úžasně tančil tango?"
"A je to snad málo? Kdo dneska umí tango? Ani tenkrát neuměli."
"To je asi pravda. Ale mně ten důvod připadá, s prominutím, ubohý."
"Ty seš tak upřímnej, žes mě přímo nakazil. Tak koukni, já ti něco řeknu: byl v tom i vztek na toho mýho, protože se mnou nikdy netancuje."
"Takže soulož ze vzteku na netančícího partnera."
"Ale ne! Nechápeš to. Představ si ten večírek, muziku, tlumený světla. Byla to dovolená, pila se borovička. A najednou do toho chlap jak hora, kterej se k tobě tiskne jak o život. Proč se tomu bránit? Proč si to nechat ujít?"
"Já nevím."
"Tak vidíš."


O autorovi a díle
Krátká próza "Záznam rozhovoru se ženou středního věku", z níž otiskujeme úryvek, pochází z povídkové knížky Miloše Urbana, kterou pod názvem Mrtvý holky právě vydává nakladatelství Argo.
Miloš Urban (*1967) jako spisovatel debutoval r. 1998 prózou Poslední tečka za Rukopisy. O rok později vydal gotický román Sedmikostelí a v roce 2001 mu vyšel ekologický horor Hastrman, oceněný prestižní cenou Litera za prózu. Následovala politická groteska Paměti poslance parlamentu (2002) a románová mystérie Stín katedrály (2003), po níž vydal pod jménem Max Unterwasser hororovou novelu Michaela (2004). Rok nato přidal architektonický thriller Santiniho jazyk a loni převyprávění pověsti o Libuši Pole a palisáda - Mýtus o kněžně a sedlákovi, jako součást mezinárodního projektu Mýty.

Snímek HN - Jan Šilpoch