Režisér Steven Soderbergh to dokázal. Ani třetí z žánrově, stylově i výtvarně vybroušených "krimikomedií" o elegantním gangsterovi Dannym Oceanovi neztrácí nic ze svého kouzla. Dannyho parťáci mají opět jiskru.
Soderbergh si se svými "Parťáky" tentokrát vyhrál snad ještě víc než kdy předtím. Dělá si přitom legraci ze sebe i z hollywoodských celebrit, které se k Dannyho gangsterkám znovu rády vrátily v plném počtu. Zároveň ale ctí žánr a vyžívá se v zavedených klišé i klasických schématech vyprávění. Soderbergh hrdiny vrací ke kořenům: do "nedobytného" luxusního kasína v Las Vegas.
Dannyho hvězdná jedenáctka (Georgi Clooneymu v ústřední roli znovu sekunduje za všech okolností neodolatelný gurmán Rusty Brada Pitta a vysmívaný vzorňák Linus v podání Matta Damona) samozřejmě zase musí něco rafinovaně ukrást: a vlastně není jasné, zda tu jde o peníze, tajemných pět diamantů, o pomstu či o ještě něco jiného.
Navíc je třeba získat na svou stranu někdejšího protivníka (hvězdnou sestavu "záporňáků" vedle Andy Garcíi a Vincenta Kassela doplnil ještě Al Pacino), čelit nečekanému zvratu a za pochodu vymýšlet nové a nové "plány bé, cé a dé".
Dannyho parťáci se nevyžívají ve složitém psychologickém rozkreslení příběhu a jednotlivých charakterů, ale spíše v dynamické akci nabité vtipnými hláškami a hypermoderními technickými "udělátky" - James Bond by všechny ty magnetrony, grecosystémy a hexabyty mohl "parťákům" závidět. A především - v drobných žánrových radostech.
Soderbergh roztřese záběr ruční kamerou, aby jej pak doslova po střípcích složil do nádherné červenooranžové grafické mozaiky. Nechybí poloanimované retrosekvence jako vystřižené z klasických belmondovek, prolínačky ani retrospektivy. "Vy jste dva analogoví hráči v digitálním světě," spílá Dannymu a Rustymu v jedné scéně jejich kumpán. Má pravdu. Soderbergh kašle na počítačové triky a desítky virtuálních efektů, kouzlo jeho gangsterské série spočívá v jednoduchosti a kráse ověřeného žánru. Na jeho hru je třeba přistoupit. Povedla se mu i potřetí.
