Těžko dnes hledat v domácím popu paralelu k mladému Václavu Neckáři. V polovině šedesátých let vyzařoval energii mladistvé sexy hvězdy, veskrze jednoduchým písničkám dával svým podáním, co jim náleželo, a ještě něco navíc. K tomu získal záhy pověst kohosi, kdo tuší a umí víc: suverénně zvládl ústřední role v Menzelových adaptacích Hrabala Ostře sledované vlaky a Skřivánci na niti. Přišel z éry před big beatem, a přece svobodná svéhlavost prosvítá i debutovým albem, jež dostalo neodolatelně toporný oficiózní název Václav Neckář zpívá pro mladé.
"I vám jednou bylo sedmnáct," zpívá se v Ze soboty na neděli, prvním hitu, který Neckářovi pomohl prosadit kapelník Josef Vobruba. Neckář začínal v bytostně neautorské éře rozhlasových orchestrů, kde se ke zpěvákům dostávaly písně od okruhu starších prověřených autorů, občas s ultrakonzervativními výsledky. Ne všechny orchestry hrály také se švihem, jaký uměl hráčům dát (pozdější emigrant) dirigent Karel Krautgartner.
Klubání rockera
Byla to éra předrocková, předrebelská, zpívalo se se zářivým "josefozímovským" úsměvem, jako by bylo všechno v pořádku a hudebníci měli - bez stínu napětí - jen zpříjemnit chvilku.
Neckář působil ještě pořád v rámci tohoto systému, ale jaksi mezi řádky, gesty a výrazem tváře, se z něj už klubal ven. "Ta dávno ještě byla ve výrobě," zpíval o kytaře jazykem dospělých v textu Vratislava Blažka, a v songu ta slova zákonitě zněla jako ironický citát. Neckář byl jeden z mála, kdo ve své době zpíval "nespisovně", s hovorovými koncovkami. Už tehdy měl v sobě budoucího rockera (viz pozdější spolupráce s Otou Petřinou), už tehdy měl bystrost pro budoucí těžké texty Ladislava Kantora.
Svůdnost ve stínu katedrál
Ale onen náznak byl ve své slibnosti, ve svém potenciálu vlastně silnější než jeho pozdější kompromisní naplnění v mírném artrocku sedmdesatých let.
Může být sexy někdo, kdo zpívá takové naivity jako "když nad mým stanem hvězda vychází" (Táborák pro dva)? Neckář se dovedl výborně pohybovat mezi nevinností a svůdností: stál na hranici nezávazného mládí a touhy, starého nekonfliktního popu a revolty, rozjezdu sedmdesátých let a jejich dynamické druhé poloviny. V singlové písničce Rytíř svý doby (na CD jako jeden z bonusů) zpívá - "koukej, venku je svěže, uteč princezno z věže", a když k tomu přidáme žhavé i sebeironické pohledy do publika, je to nakonec sexuální výzva.
Ať už zaslechl baladu s čembalem u Rolling Stones nebo jinde, Karel Svoboda napsal se Stínem katedrál patrně svůj vrchol. Spojení Neckáře s Helenou Vondráčkovou, zárodek budoucích Golden Kids, je tu slyšet i v countryovém Hříběti. Ale síla téhle desky netkví v několika hitech, spíš v celém jejím duchu.
Stopy věku nevinnosti
Je hudba, která i léta po vzniku zní jako dnešní. Neckářovy nahrávky nesou nezpochybnitelné stopy "svý doby", jsou však reminiscencí na popový věk nevinnosti, český mainstream s vysoko nastavenou laťkou. A také na zpěváka, který přes všechnu lehkost věděl víc - anebo možná spíš cítil. To se v hudbě počítá stejně, ne-li víc.
Autor je redaktorem týdeníku Respekt
Václav Neckář zpívá pro mladé. Supraphon, 1966. Reedice na CD 1995.
