"Že bych se teď pateticky začal ohlížet, to vůbec ne. Je nutné "přivézt nejstarší dceru Dominiku z letiště, připravit všechno tak, aby oslavy nepůsobily chaoticky nebo nahodile..." popisuje Karel Gott do telefonu den před narozeninami. "Jen to, že se člověk dožije nějakého věku přece samo o sobě nic neznamená, to není žádná zásluha. Bilancuju každý den, i když moje dny nemají pravidelný řád," říká zpěvák, který je v Česku "Kájou", "Goťákem", tváří z obálek časopisů pro starší paní a pro intelektuální Kunderovy čtenáře pak "idiotem hudby" (citát z Knihy smíchu a zapomnění). Nikdo ale nezpochybňuje Gottovu profesionalitu a ti, kdo s ním přijdou do bližšího kontaktu, překvapí nehraným gentlemanstvím a přátelskostí.

To nejhorší, co o něm mohou říct jeho kritici, je (při pohledu na Gottovy nejbližší podnikatelské spřízněnce) je "slušný člověk v pochybné společnosti". Jesti je někdo českou "hvězdou padající vzhůru" (jak se jmenoval dost zvláštní, zapomenutý film s Gottem v hlavní roli), je to právě on - už jen proto, že je ochotný zavolat po esemesce a omluvit se, že na rozhovor nemá zrovna chvíli, ale stejně vám věnuje pár minut (viz krátký rozhovor dole).  

Snad nejpřekvapivější slova na Gottovu adresu pronesl nedávno v časopise Reflex český básník Ivan Martin Jirous. "Absolutně ho respektuju, protože je to profesionál a velmi dobrý zpěvák, i když to není moje krevní skupina. Ale mám od něho některé písně rád, třeba Oči sněhem zaváté, a naprosto nechápu, proč na něj nevraží lidi z mých kruhů," říká tu Jirous.    

Rok 1976, Gott na playback, ale ve formě

Krátce - ti, pro které jeho krásný tenor v 70. a 80. letech znamenal sedativum v kontextu všeobecné otupělosti "knedlíkového socialismu", i ti, kdo se počátkem 90. let pobavili výrokem architekta Zdeňka Lukeše o Gottovi coby "zombiem kazícím vkus několika generací", dokáží nakonec ocenit Gottovu profesionalitu, která přečkala všechny zvraty a turbulence společenských změn. Gott jako ztělesnění principu kontinuity? Proč ne? Jako příklad prvorepublikové kinderstube, předávané matkami synům tak úspěšně, že nenápadně přežila čtyřicet let s komunisty a dalších dvacet pod neviditelnou taktovkou všehoschopného trhu.   

Ohlížíte se díky úterním sedmdesátinám zpět?  

Že bych se pateticky začal ohlížet, to vůbec ne. Bilancuju každý den, jako má někdo otčenáš nebo zdrávas, já se každý den ptám sám sebe: Udělals někomu něco dobrého? Pomohl jsi? Můžeš klidně spát?

"Už pohřbili vás stokrát," zpíváte v jedné písni. Máte chuť zvolnit? 

Ubrat jen proto, že je mi sedmdesát, by znamenalo že se rozpadne celý mechanismus. Být zpěvákem je totiž týmová, kolektivní práce. Všichni kolem mě čekají, že se na mne mohou spolehnout. Kdybych jen chvíli ubral a dal si pauzu v německém, nebo řekněme ruském repertoáru, rozpadl by se mi tým. Stejně tak musím být fit i pro domácí publikum, aby si neřeklo: Půjdeme se podíval na legendu, ale ono mu to už nezpívá... To by ale znamenalo konec s vyprodanými sportovními halami. Samozřejmě už mám plán na příští rok, ale to hlavní, totiž inspirace se plánovat nedá. Dostal jsem od Petra Hapky a Michala Horáčka krásnou písneň k narozeninám...

Tante cose da vedere, kterou jste nahrál k muzikálu Kudykam?  

 Přesně tak, mám z ní obrovskou radost a budu velmi přísný, až mi bude nabízen další repertoár. Budu hledat lupou, snažit se o nový výraz. Žádné "vám - rád - lásku - dám"; to nejde, takové písně už lidé od Gotta znají.