Vedle Chemical Brothers a Fatboye Slima je Moby nejslavnějším specialistou na elektronickou hudbu, který se vynořil v devadesátých letech minulého století. Bývalý punker, jenž v pátek vystoupí na Sázavafestu ve středočeském Kácově, se proslavil vynikajícími alby Play (1999) a 18 (2002), na nichž používal krátké bluesové a gospelové vokální samply, jakési citáty, podmalované zdánlivě nezúčastněným breakbeatovým nebo ambientním základem. Byla to hodně složitá alchymie: pro koláže některých skladeb použil i několik desítek drobných, zpomalovaných nebo zkreslovaných úryvků konkrétních zvuků a skladeb jiných autorů.
Tak se Moby proslavil - píše se rok 2000 a na světě je album Play
Pak se mu ale přestalo dařit - Hotel z roku 2005 byl neslanou nemastnou kolekcí bezvýrazných písní a loňské album Last Night se pokoušelo oslavit newyorskou disco scénu osmdesátých let.
Reparát vedený Lynchem
Letošní album Wait For Me bylo už dávno před vydáním ohlašováno jako reparát za poslední dvě nepovedená alba a jako návrat k electronica´n´blues stylu přelomu tisíciletí. Moby na něm pracoval pod vedením filmového režiséra Davida Lynche, který ho jako guru při veřejných on-line diskusích vedl k tomu, aby "vytvořil něco, co opravdu miluje, a neohlížel se na to, jak to bude přijato". Lynch dokonce později režíroval videoklip k ponurému instrumentálnímu singlu Shot In The Back Of The Head, jenž byl atypickou předzvěstí alba.
Moby a režisér Lynch pod vlivem světobolu
Vydání samo odstartovalo poněkud nešťastně. Několik dní před ním vyhořela díky špatné instalaci Mobyho veganská restaurace na Manhattanu. Je zvláštní, že taková nepříjemná událost harmonuje se smutnou až světobolnou atmosférou alba. Wait For Me je totiž silně introvertní deska, plná pomalých, světobolných melodií.
Jako na Play a 18 se i na Wait For Me objevují neznámí vokalisté, kteří zpívají nebo jsou citováni na sedmi z šestnácti skladeb. Nejsou to žádné valné pěvecké výkony zapomenutých bluesmanek jako na albu 18, ale na ocitování nebo zazpívání několika prostých veršů přes hlasové filtry to stačí.
Nad temnou instrumentací syntetických smyčcových orchestrů, steel kytar, pozpátku puštěných magnetofonových pásků nebo varhan se ozývají neznámé hlasy, jež zní jako vyjmuty ze starých bakelitových desek. Jednou to jsou tiché, intimní elektronické modlitby, jindy podivná, dávno zapomenutá andělská starozákonní zvěstování víry. Někdy zní Mobyho nové písně jako série zhudebněných haiku (Pale Horses, Mistake), jindy se cyklicky opakovaná věta proměňuje v hypnotický slogan, jenž vytržením z neznámého původního kontextu získal nový obsah.
Tak je tomu třeba ve Study War, kde úryvek z řečníkovy věty je doplněn bezeslovným ženským gospelovým vokálem a s každým opakováním více a více přitahuje naši pozornost. Podobnou atmosféru má i nejkrásnější skladba Walk With Me, gospelová melodie, zpívaná nakřáplým černošským ženským hlasem do směsi různě zpomalených, zrychlených a pozpátku hraných pásků. Je neuvěřitelné, že tak chemicky vytvořená skladba může mít tak jímavou atmosféru.
Moby jímavý - skladba Walk With Me
Přestože jde o elektronickou hudbu, vytvářenou deformováním přednatočených zdrojů, Moby evidentně občas sáhl i po klasických nástrojích. Vedle kláves pravděpodobně použil v několika skladbách jednoduché "živé" bicí a občas nejspíš i elektrickou kytaru. Nikdy ani o píď víc než je potřeba, takže celek zní v každém okamžiku při vší komplikovanosti skladatelských postupů prostě a jednoduše.
Moby vytvořil krásnou a tajemnou desku k rozjímání nebo pro tichý popůlnoční splín. Ale představa, že na Sázavafestu zahraje víc než dva kousky v podobě, která je zachycena na této desce, čímž uspí všechny živé tvory v okruhu tří kilometrů, je hrozná. Bude moc zajímavé zjistit, jakou koncertní podobu svým intimním modlitbám dá.
SNĚTE SLADCE
Jestliže americký hudebník Moby zahraje v pátek na Sázava- festu víc než dvě skladby z nového alba Wait For Me, nejspíš posluchače uspí. Deska je to přesto tajuplná a krásná.
FOTO: ČTK/AP
