Jsou mladí, vtipní, případně mrštní, pozorují svět s ironickou grimasou a mají talent. Spojuje je divadlo a také seriál Hospodářských novin - divadelní publicistka Marie Reslová s nimi vedla v minulých týdnech rozhovory.

Přinášíme nezkrácenou verzi povídání s hercem a muzikantem Vojtou Dykem, akrobatem, hercem a choreografem Rosťou Novákem, režisérem Danielem Špinarem, dvěma dramatiky Davidem Drábkem a Petrem Kolečkem i šéfem pražské Komedie Dušanem Davidem Pařízkem. 

 David DrábekVojtěch Dyk
Petr Kolečko
 Dušan David Pařízek Rostislav Novák
 Daniel Špinar

David Drábek: Návod jak nevyhořet

David DrábekDramatik a režisér David Drábek (nar. 1970) patří k divadelníkům, kteří tvrdohlavě píší a inscenují hry vztahující se k všední bizarnosti současného života, našim snům, nadějím i selháním. Jeho texty byly několikrát oceněny v soutěži Nadačního fondu Alfréda Radoka, hrají se, vycházejí knižně doma i v zahraničí.

HN: Bylo to těžké rozhodnutí stát se uměleckým šéfem regionální scény, byť tak výjimečné jako je Klicperovo divadlo v Hradci Králové?

Lákalo mě to delší dobu, ale zároveň jsem se nechtěl vázat v žádném divadelním organismu, protože to je hodně úmorné. Člověk vstupuje do divadla, které mělo svou, ani ne zlatou, ale platinovou éru, a chce na ni navázat, protože proč by jinak jezdil do Hradce Králové. A zároveň musí mít na paměti to, aby jeho ambice neznásilňovala soubor.

Klicperovo divadlo bylo mnohonásobně Divadlem roku a všichni mají v povědomí, že je tam výborný soubor. Přitom nejsou schopni vyjmenovat víc než dva tři herce. Ta síla je v celku. Je to magie, kterou není třeba analyzovat nebo nějak moc rozebírat. Je to divadelní místo.

HN: Má oblastní angažmá nějaké výhody?

Lepší soustředění. V Klicperově divadle navíc existuje silný etický smysl pro divadlo, neskutečná disciplína. Celé divadlo komunikuje. Co si člověk ráno usmyslí, to může hned zkoušet, nemusí dělat ty rituální procedury a být spíš psycholog, psychiatr nebo krotitel ega. Je to tím, že přes všechnu deklarovanou lásku tam vládla a vládne pevná ruka. 

HN: A odvrácenou stranu?

Na oblastech často bývá zvláštní zahořklost, smířenost, zatrpklost a vyhořelost. Víš, že jsi v divadle dvacet let a jestli něco hned neuděláš… A v mrákotném pohledu toho člověka vidíš, že už nic neudělá. Lidi hrají osmadvacet představení do měsíce a přitom tu hypotéku nezaplatí…

A pak jsou tu ze strany zřizovatele finanční ukazatele, volby, různé politické reprezentace… Ještě, že se v Hradci tak špatně hraje hokej a fotbal, že nepostoupili do extraligy. Díky tomu, že jim se nedaří, může se dařit nám, protože ty peníze se tam tolik nepřelívají.

HN: Po absolvování divadelní vědy jste deset let pracoval v olomouckém divadle. Co vám to dalo?

Naučil jsem se dělat rychle, efektivně a věděl jsem, že se můžu spolehnout jen sám na sebe. Někdo říká, že je to chyba, když člověk nepotřebuje třeba dramaturga. Ale já myslím, že to není úplně špatně – být sám nádherně poražený, nebo se mýlit. S někým se na něčem nesejít může být i dobré, když je můj názor pevný a není moc kontaminovaný nebo konsensuální. Člověk se na tom učí, popolézá si, jeho práce není jen tržní výrobek.

HN: Klicperovo divadlo uvedlo váš nejúspěšnější text Akvabely v režii Vladimíra Morávka. Bylo z toho kultovní představení, které natočila i Česká televize. Jaké jsou ohlasy na váš autorský muzikál Ještěři, který měl v Hradci premiéru na konci sezóny?

Když dostanu Sukces měsíce v Divadelních novinách, které o mě léta referovaly jako o mrtvém, prašivém muži, respektive nereferovaly, tak to je neskutečné. Byl jsem šokován. Ale hlavně se to velmi rychle rozneslo mezi lidmi a to představení je velmi populární. Ještěři s Akvabelami moc nesouvisí. Je to v zásadě legrace, byť mrazivá a existenciální.Pokračování Akvabel napíšu tak do dvou let, bude se jmenovat Jedlíci čokolády. Bude to hra o třech ženách, sestrách, taky generační věc, ale z ženského pohledu.

HN: Do kolika jazyků byly Akvabely vlastně přeloženy a kde všude se hrají?

Jsou přeložené do devíti jazyků. Během posledního půl roku vyšly v několika antologiích současných českých her: v Buenos Aires, v New Yorku a v Moskvě.

Z inscenací jsem viděl slovinskou, která byla pozoruhodná a rádi bychom ji pozvali příští rok na hradecký divadelní festival. Polskou jsem neviděl, ale právě se chystá další. V Praze zatím uvedeny nebyly, všichni tvrdí, že nechtějí být srovnáváni s tou Morávkovou inscenací, která byla v něčem hodně silná. Ale docela by mě zajímal ženský pohled.

V současné době mám pocit, že se úročí věci, s kterými jsem začínal v olomouckých Hořících žirafách a pokračoval v Akvabelách. Je to dovršení toho, k čemu jsem se musel probojovat právě z oblasti. Jsem svým způsobem autodidakt, dostal jsem se k divadlu po svém a bez vazeb, které jsou v českém prostředí tak strašně silné. Člověk je propagován už na divadelní škole svými spolužáky a pedagogy, střádá kontakty a cílí k určité práci. To jsem si musel projít sám, bez nějaké přízně nebo pomoci zvenčí.

HN: Inscenaci Akvabel natočila Česká televize. Každý, kdo to představení viděl, říkal, že v něm zůstal takový divný, těžko pojmenovatelný pocit z osudů těch tří kamarádů. Měl vzniknout film. Jak to s ním vypadá?

To je taková letitá lopota, táhne se to asi čtyři roky Máme s Vladimírem Morávkem, který by měl film režírovat, připravený scénář. Poslední informace je, že se bude točit příští rok v létě.

HN: V Olomouci jste dělal několik úspěšných kabaretů, na které Ještěři navazují. Chystáte znovu něco podobného?

Právě začínám v Klicperově divadle zkoušet svůj text Náměstí bratří Mašínů, ale hned posléze chci udělat v Besedě, což je studiová scéna našeho divadla, projekt, který se bude jmenovat Amores Klicperros, a to budou řady kabaretů. První, Noc oživlých mrtvol, bude na podobné bázi, jako ty olomoucké, po kterých se mi samozřejmě stýská. Divadlo má dostatek komediálního potenciálu pro tenhle žánr: Lubora Novotného, Pavlínu Štorkovou, Dušana Hřebíčka, například. A postupně bych chtěl hledat nové režiséry a autory, kteří by k tomu projektu byli vstřícní – myslím na Jana Friče, Jiřího Havelku, Petra Kolečka… Původní hru pro Besedu píše i naše dramaturgyně Magda Frydrychová.

Chtěl bych Besedu dramaturgicky vymezit jako dílnu, kde by bylo možné se dopustit risku a být neomalený, ironický, jízlivý, satirický a nesmlouvavý. To je ta nejlepší sprcha, jakou si člověk může dát. V těch mých kabaretech jsou věci, které se improvizují od začátku, herci už neinterpretují hotový text, ale jsou jeho spolutvůrci. Tím v sobě také otvírají nové možnosti, dostanou ze sebe věci, o kterých ani netušili. To je další z těch léků na to vyhoření, o kterém by se mělo víc mluvit, protože opotřebovanost lidí v oblastním divadle je veliká.


Vojtěch Dyk: Chtěl bych být někde doma

Kudykam: spoluautor Michal Horáček a herec Vojtěch DykHerec a muzikant Vojtěch Dyk má ve svých čtyřiadvaceti letech za sebou hodně práce a pověst zcela výjimečného talentu. V Národním divadle obrátil naruby vžité představy o hrdinovi Zeyerovy pohádky Radúz a Mahulena. Zpěvem a zvukem doprovází originální projekt nového cirkusu La Putyka, koncertuje se skupinou Nightwork, načetl na CD Stopařova průvodce Galaxií. Objevuje se jako mladý právník v pověstných „vékávéčkách“a zkouší jednu z hlavních rolí muzikálu Kudykam.

HN: Co se prožene hlavou protagonisty klipu Globální oteplování, když se dozví, že má hrát Radúze v Zeyerově pohádce?

No, romantika, tak prvoplánově. A pak - ze všeho, co jsem o režisérovi J.A. Pitínském slyšel, jsem mohl doufat, že to bude někdo, na koho se budu moct plně napojit. Že to bude podobné jako na DAMU, kde jsme věděli, že naši učitelé jsou na stejné vlně a že za něčím jdou.

S romantickými texty je dneska problém v tom, že málo lidí i herců jim uvěří na sto procent. Doba je hodně cynická a dost povrchní a když se objeví nějaký hluboký cit, když se člověk na jevišti otevře, tak to vyzní hrozně pateticky nebo směšně. Proto se někdy při velké tragédii v hledišti smějí. Ale v našem Radúzovi a Mahuleně jsou takové fáze odlehčení a patos funguje v kontrastu s nimi. Co v tom představení může být silné, je nějaká blízkost těch dvou, a to i díky tomu, že se s Mahulenou - mojí spolužačkou z DAMU Pavlou Beretovou, opravdu dobře známe.

HN: Co to znamená, když ze srozuměného prostředí ve škole vstoupí člověk do Národního divadla?

Říct svůj názor. Což jsem dřív nedělal, protože jsem automaticky myslel, že to lidé myslí dobře. Ale oni to hodně často dobře nemyslí. Kdybych jen mlčel a šel s ostatními, tak by se ten můj názor zase přiklonil k nim. To já v tuhle chvíli nemůžu dopustit. Není to ale tak, že bych si musel jít vždycky za svým. Když mě přesvědčí…

HN: Už vám někdo vyčetl, že Radúze neberete dost vážně?

Do očí lidi říkají jenom to, když chtějí říct nějakou chválu. Ale každé představení odejde odhadem tak čtyřicet lidí. Jsou zvyklí, že se to takhle nedělá a přesvědčení, že se to nemůže dělat jinak.

Miluju komunikaci s divákem. Když mně a Pavle po premiéře Radúze přišly uvaděčky povědět, že asi deset lidí odešlo, řekl jsem supr! Když odejdou, mám vlastně hroznou radost, že si někdo za svým názorem stojí. Jedna recenzentka byla na představení La Putyka, na premiéře s ostatními stála a tleskala a pak napsala špatnou kritiku. Kdyby seděla a netleskala, byl bych o hodně radši.

HN: Na jevišti z vás přímo tryská nezaměnitelná radost ze hry...

Já si asi budu pořád nějakým způsobem hrát. Pro mě je nejlepší fáze člověka dítě. To je ta hra vlastně naprosto čistá, bez nějakých vedlejších úmyslů. A já se teď pokouším dostat tu čistou hru, tu radost z ní na jeviště nebo do muziky. Tam to vnímám ještě víc. 

Mám poslední dobou takové nálady, protože mi tuhletu hru nějakými vedlejšími úmysly pořád někdo kazí … A tak jsem si přišel na to, že musím lidem něco hrozně sdělit. Je to cesta na milion let. Ale jde o to začít co nejdřív.

HN: Jak s tím vším souvisejí vaše koncerty se skupinou Nightwork?

Ty naše koncerty jsou vlastně takové divadelní. Třeba teď poukazujeme na to, co všechno můžou lidi v České republice udělat a za co všechno mohou mít lidi někoho rádi. Jsou to paradoxy… Rozhlásili jsme, že jsme se rozpadli, což je normální věc. Ale zároveň jsme udali všechny důvody pro ten rozpad: Já nemám čas, protože připravuju s Michalem Davidem nový muzikál Velmi křehké vztahy, basák s bicákem vykradli před několika lety tu City bank, 153 milionů a sedí ve vazbě. Franta píše diplomovou práci a Kuba Prachař spolupracuje s Markem Vašutem na píár Auto Štěpánek.

Vydali jsme o tom tiskovou zprávu. A oni normálně začali volat lidi, co se děje. Šlo to i v České televizi. To je přesně ta víra v palcový titulek. Člověk dá na ten nápis. Co je pod ním, už nikdo nevnímá. To je hrozný si uvědomit.

Tak to nás baví – na něco ukázat a obalit to úplně jiného příběhu. To je i případ klipu globální oteplování. Řekli jsme si, že bychom chtěli v Čechách moře a že to můžeme docílit jenom tak, že roztanou všechny ledy a voda zaplaví Německo. A přitom je ta písnička o něčem jiném a začali s ní korespondovat homosexuálové. Lidi si často až když tu kapelu vidí naživo, uvědomí, že je třeba mít nad vším trochu nadhled. Vzít všechno do hry.

HN: Hrál jste v různých divadlech: v Národním, Ta Fantastice, v Dlouhé, v Rubínu… V těch tzv. komerčních i velmi alternativních. Jak moc ovlivňuje jejich provoz a financovaní vaši práci?

Pro mě je teď nejoblíbenější představení La Putyka, i když v něm jenom zpívám, protože se tam sešli lidé kteří mají neuvěřitelnou chuť to dělat. Sportovci, skokani na trampolíně, tanečníci, muzikanti a herci. Vytvořilo se takové skupenství, které se přelévá i na diváky. Když herci mají divadlo jako zaměstnání, je to něco úplně jiného. Je vlastně jedno, jestli dělám divadlo v Národním nebo v Rubínu. Mně jde v této fázi akorát o to, aby mě to bavilo. Je zásadní, aby to bylo vždycky nabité energií.

Sen mladého herce, třeba z našeho ročníku, není Národní divadlo. Je to stále šílená prestiž, ale není to „nejlepší divadlo“. Nikde není divadlo nejlepší.

Chci dělat svoje projekty, stát si za svými věcmi. Chci mít možnost vybrat si k sobě ty lidi, s kterými to budu dělat, a vědět, že oni si vybrali mě, protože vědí, že to mám rád. V zahraničí to už tak funguje dávno.

HN: Myslíte, že se model stálých souborů přežil?

Já bych třeba taky chtěl mít někde doma, ale doma pro mě neznamená, že tam budu zavřený od září do června a zkoušet pět inscenací ročně s těmi samými lidmi. S domovem to mám jako s tím u našich. Nevidím je měsíc, ale když k nim přijdu, cítím, že je to tam doma. To samé bych chtěl mít s tím divadlem.


Petr Kolečko: Nové téma je důležitější než Hamlet

Petr KolečkoDramatik a vášnivý fanoušek Sparty Petr Kolečko (narozen v orwellovském roce 1984) si na nezájem divadel o své texty nemůže stěžovat. Inscenace jeho her Láska, vole (Disk) nebo Britney goes to heaven (Divadlo Petra Bezruče) se staly pro generační publikum kultovními. Je uměleckým šéfem divadla Rubín, ale také spoluautorem nováckého seriálu o venkovském fotbale Okresní přebor. Chystá hru o Jágrovi a muzikál Pornohvězdy.

HN: Ještě stále provokujete své kolegy tvrzením, že autor má sloužit režisérovi?

Tak to je. Žijeme v době neomezených vládců režisérů. Divadlo má mít aspekt nějaké podívané a za tu je zodpovědný režisér. Já jsem jeho podřízená složka, scénárista, on je mozkem té věci. To je, s nadsázkou, asi důvod, proč jsem v téhle zemi jeden z nejhranějších autorů.

HN: Spolupracujete s divadly, která jsou v jistém smyslu generační a orientují se na autorskou tvorbu. Klasické, repertoárové scény vás nelákají?

Interpretační divadlo je na vymření, to nemá žádný smysl dělat. Ten tisící výklad Hamleta si člověk může v klidu dát, ale pokud má divadlo ambici přitáhnout od televizí lidi, kteří mají kulturní zázemí, jsou schopní to konzumovat a nekonzumují, protože jim divadlo nenabízí, co chtějí, tak zbývá jedině autorské divadlo. Zobrazovat sebemenší, sebenicotnější téma, když je nové, je důležitější, než pulírovat ta, která jsou dávno popsaná, řešená, zparadoxovaná tam i zpátky. Nebo aspoň ty základní věci vidět v konotacích současného světa. To je možná vůbec nejlepší. 

Ale samozřejmě vím, že třeba Národní divadlo velký repertoár dělat musí. Je podstatná skupina lidí, kteří naopak v klasické dramaturgii vidí jediný moment exkluzivity divadla jako média.

HN: Jak se osvědčilo tohle pojetí divadla po roce vaší práce v Rubínu?

Potvrdilo se, že lidi o takové divadlo zájem mají. Poslední půlrok bylo na všechno plno: Homo 06, Soprán na Slapské přehradě i nejnovější Salome. Velkým úspěchem se stal House of Love, nostalgický diskokabaret, jehož základem je dancefloorová muzika, což byla pro mou generaci, když byla v 90. letech v pubertě, kultovní věc.

Chci jako dramaturg uvádět české věci, nebaví mě dělat nejnovějšího Ravenhilla nebo něco podobného. Rád se půjdu podívat, ale Rubín není místo, kde by se to mělo dělat. Zvláštní je, že za celý rok mi nikdo nenabídl žádný text ani mi nenapsal, že by pro nás něco napsat chtěl. S režisérem Zielinskim pracuji na tématu Macbeth – ale se Shakespearem to nemá moc společného. Poprosil jsem naše slovenské kamarádky Aničku Petrželkovou a Zuzanu Dzurindovou, aby nám napsaly něco hezky vaginálního. Zuzana to napíše a Anička zrežíruje.

Pak uvedeme House of Love II, pro který jsem oslovil mladé autory z DAMU, kteří mají vždycky hrozně moc ke všemu co říct, Davida Šiktance a Adama Ruta. Druhý díl by měl být věnován Michaelu Jacksonovi. Patří to k tomu. A nakonec by u nás měli dělat SKUTŘi kabaretní improvizaci na baru s Vojtou Dykem a Kubou Prachařem. Uvidíme. Já do toho rozhodně nebudu nikomu kecat. Umělecký šéf v Rubínu je směšný titul, nadsázka.

HN: S režisérem Tomášem Svobodou před sebou máte dva velké projekty. V kladenském divadle inscenaci inspirovanou životem Jardy Jágra, v pražském ROXY muzikál Pornohvězdy.

Dostali jsme zakázku, že máme napsat něco o Kladně. Podobně vznikla pro ústecké Činoherní studio hra Bohové hokej nehrají. Tady jsme volili trošku fantasmagoričtější, pohádkovější věc: Jarda Jágr jako filosofie dnešního hrdiny. Je to sled velkých introspektivních obrazů o vnitřním boji Jardy Jágra. Fiktivní životopis. Ale nakonec jsme z jeho rozhovoru s nějakými sportovními novináři zjistili, že jsme to docela trefili.

Lidi předpokládají, že chceme na Jágrovi parazitovat, že je to motivované naší touhou se zviditelnit nebo nějak zbohatnout. Ale souvislost jeho života s naší hrou je opravdu jen ve styčných bodech, které zná každý a známe je i my. Nic bulvárního, hrabat se v cizím příběhu by bylo neetické.

A ještě jeden rozdíl: Když jsem psal o Britney Spearsové – i když je ta hra vlastně o něčem jiném – tak je to postava, ze které si dělám srandu. Ale dělat si legraci z Jágra? My hrajeme nějaké divadlo, čteme knížky, pindáme nesmyslné konverzace u kafe nebo u slivovice, ale on opravdu něco dělá. Máme k němu respekt. Možná se neubráníme nějakému humoru, ale ten je postavený tak, že si dělá legraci z jiných věcí.

HN Muzikál s titulem Pornohvězdy – to vypadá jako provokace?

Mě nadsázka baví, tak si myslím, že se ani nikdo divit nebude, že dělám muzikál. Spíš všichni čekali, kdy se to stane. Ale je otázka, jestli to muzikál je. Mluveného slova tam bude minimum, hodně improvizace. Je to vlastně opereta, takový hybridní žánr. První půlka je koncertní recitál, který obsahuje nějaký děj a konec je operní.

Pro nás je to celé spíš náročné organizačně. Tomáš je producentem z městského a ministerského grantu. Moje žena dělá výkonnou produkci. Roxy taky nikdy nic tak velkého nedělala. Ale obsazení je z našeho pohledu nejlepší možné – Dyk, Prachař, Issová, David Kraus nebo Gabriela Vermelho, tak snad to zvládneme.

Vždycky reagujeme na nějakou nabídku. Ambice přijdou až potom. Člověk se za ně trochu stydí, a neměly by být tím, kvůli čemu to dělá.

HN: Co když vám někdo vyčte, že si děláte legraci z pokleslého světa bulváru a sami používáte jeho prostředky?
Snažím se o to, aby moje věci ten komunální humor nějak převracely. Může se stát, že to převrácení nefunguje nebo k němu nedojde. Moje texty jsou tak na hraně, že dokážou přitáhnout a bavit diváka, někoho donutí k přemýšlení, někoho ne. Dá se to konzumovat několika způsoby: jako televizní seriál, Tarantinův film nebo celé jako nějaká metafora.

Není to pravda ta nejvznešenější forma umění, která se dá dělat. Ve způsobu vyprávění a inscenování těch věcí, jsme aspoň tak odvážní, že by se s námi mělo nějak počítat. Pro hodně lidí už je dneska divadlo to nové divadlo: představí si Skutry, La Putyku a třeba i nás.


Dušan David Pařízek: Vidina finančního krachu neinspiruje

Dušan David PařízekZřetelně formulovaná dramaturgie, vynikající herecký soubor a vyhraněné inscenační postupy tak vypadá v současné době Divadlo Komedie, umělecky nejkonzistentnější pražská scéna. "Myslím, že se naše úsilí s českou společností nemíjí," říká její intendant Dušan David Pařízek. Nebo: "Každý má nárok shlédnout představení, které se ho týká, které na něj apeluje, které ho osloví emocionálně i intelektuálně."

HN: Skončila Česká sezóna, v níž je společným tématem inscenací svědomí, respektive minulost, před níž nikdo neuteče.

Bylo jenom otázkou času, kdy se zaměříme na pomyslnou českou kolektivní duši. Uplynulou sezónou jsme se vyjádřili k vše prostupujícímu marasmu zdejší společnosti. Kladli jsme nepříjemné otázky, hledali kořeny současného stavu v nedávné minulosti. V některých případech s konkrétností téměř fejetonistickou. Podle bezprostředních reakcí zhruba 40.000 diváků, kteří naše představení shlédli, mohu říct, že tuto kolektivní psychoterapii přijali.

HN: Do jaké míry ovlivňují finanční prostředky umělecké směřování divadla, možnosti a výsledky jeho práce?

Umělecký provoz Divadla Komedie umožňuje grant magistrátu, velký zájem pražských diváků a snaha významných zahraničních scén a festivalů představit naše inscenace. Ve srovnání s pražskými divadly působícími v podobných podmínkách máme o 33 – 200 % nižší dotaci. S 12 milionovým grantem realizujeme 4-6 premiér a cca 280 představení. Nelze šetřit na provozních nákladech divadla, které se nachází v památkově chráněné budově, ani na vzniku inscenací. Šetříme na platech zaměstnanců. Průměrná hrubá měsíční mzda se pohybuje okolo 16.000,- Kč. 

Na propagaci téměř nezbývají prostředky. Hlavní reklamou je naše práce, následná „šeptanda“ a případný zájem recenzentů a kulturních zpravodajů. Jen díky relativně vysokým tržbám a hostování na špičkových zahraničních festivalech a scénách jsme s to každoroční rozpočet ve výši cca 18 miliónů Kč jakžtakž vyrovnat. Permanentní vidina finančního krachu opravdu není inspirující. Nemožnost informovat širší veřejnost o naší práci je kontraproduktivní, nemožnost plánovat činnost divadla s odpovídajícím předstihem je neprofesionální.

HN: Kde jste letos představili svoji práci v zahraničí?

V květnu hostovalo Divadlo Komedie se čtyřmi inscenacemi před vyprodaným hledištěm Prateru, scény Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz v Berlíně, v srpnu uvedeme Proces v Helsinkách, v listopadu by měla naše inscenace Hrdinové jako my mít premiéru na scéně Riverside studios v Londýně, v prosinci scénická adaptace Švejka na scéně Schauspielhausu ve Vídni. O takové možnosti prezentace se pečuje léta.

Takové ¨"možnosti" jsou vlastně již jednoznačnými výsledky. Přesto v červenci 2009 nevíme, co bude v lednu 2010. Jsme nuceni jednat jako ochotníci. Nejde jen o výši grantu, ale i o profesionální načasování výběrových a grantových řízení. Stále čekáme na vyhlášení grantového řízení na další čtyřleté období. Vyjádření skutečného zájmu o spolupráci vypadá jinak.

HN: Divadlem, které děláte, chcete přispět sebeuvědomění české společnosti, k nápravě věcí společenských. Jsme na takový druh divadla připraveni?

Spravujeme prostředky daňových poplatníků. Každý z nich má nárok shlédnout představení, které se ho týká, které na něj apeluje, které ho osloví emocionálně i intelektuálně. V tuto chvíli uvádíme osmnáct inscenací, které reprezentují snahu o reflexi současných společenských a politických tendencí a jejich zásahů do nejintimnějších sfér lidské existence. Myslím, že se naše úsilí s českou společností nemíjí.

HN: Co byste po zkušenostech, které máte se systémem financování pražských divadel i obdobných scén v Německu poradil Poradnímu sboru pro kulturu, který jmenoval před rokem pražský primátor Bém? Co pražskému divadelnímu životu – kromě financí - chybí nejvíc?

Chybí mu čas. Musí dojít k jednoznačnému politickému rozhodnutí. Praha je v evropském kontextu výjimečná počtem a různorodostí kontinuálně pracujících scén. Je třeba se rychle rozhodnout pro strukturu divadel, se kterými chce město Praha spolupracovat. Na závazná kritéria rozdělování finančních příspěvků, o kterých Poradní sbor primátora jedná, se čeká od roku 2002.

Sním o politickém establishmentu, jenž se odvážně rozhodne pro systematické řešení, které přežije přinejmenším jedno volební období. Mám ještě jeden sen: předložení kvalitního projektu a poskytnutí víceletého grantu se stane začátkem procesu, který zároveň znamená pečlivou průběžnou kontrolu podporovaného subjektu. Nejpozději v průběhu třetí sezóny by mělo dojít ke zhodnocení činnosti a vypsání výběrového řízení na další čtyřleté období.

Jenom tak se získá potřebný čas a profesionální podmínky pro přípravu případné páté sezóny dotyčného divadla nebo budoucí první pod novým vedením. Hraje se o čas, ne o peníze.


Rostislav Novák: Český cirkus

Rostislav NovákNový cirkus na český způsob - La Putyka patří k největším překvapením divadelní sezóny. Její autor, herec a divadelní choreograf Rostislav Novák sbíral zkušenosti s režijním tandemem SKUTR v pražské Arše. Dnes hraje v sedmi divadlech, ale také v pověstných "vékávéčkách" na Primě. S Putykou zamířil na Letní Letnou, v září na mezinárodní festival Divadlo v Plzni, pak na hostování po Evropě a možná ještě dál, za moře...

HN: Co znamená La Putyka pro vás osobně?

Svobodu v pohybu, v divadelním myšlení .Vyzkoušel jsem si jestli můj pohled na divadlo není mylný a nefunguje jen v mé hlavě.

HN: Co vás tak přitahuje na novém cirkuse jako na originálním způsobu divadla?

To, co jsem viděl ve francouzském QueCirque i co nás na DAMU učil Josef Krofta. Přivedl nás k tomu, že pokud slovo nestačí ke sdělení emoce nebo situace, lze přejít volně do hry s předmětem nebo s loutkou, pokud ani to nestačí, do tance, a když se to hodí, vrátit se ke slovu. Kroftovi herci museli být multifunkční. Také v QueCirque byli vynikající herci, výborně se hýbali, byli ekvilibristi…

Ale nebylo to o tom, že házeli deset kuželů, ale ve vztahu k předmětu, s kterým to dělali, jak ho použili, jakou metaforu tomu dali. Je výsadou Francouzů, že dokáží člověka pohltit atmosférou, pocitem, že to, co vidí, právě vzniká a je to naprosto svobodné. Vyžaduje to naprostou profesionalitu a virtuozitu. Vstoupíš do šapitó a tam se totálně změní svět. Tady člověk přijde do divadla…

HN: Jak vlastně takový projekt jako La Putyka vzniká?

Je to asi dva roky, co začal vznikat v mé hlavě. Dvakrát jsem se dostal s námětem na český nový cirkus do slepé uličky a pak se objevilo téma pivo. Od začátku jsem chtěl, aby hlavní opilec nebyl chlap, ale ženská, tanečnice. A vloni v tuto dobu jsem měl první úplně konkrétně napsaný příběh dvou lidí – holky a kluka. Pro mě je dojemný, když je ženská opilá a chlap ji tahá domů z hospody. 

Napadlo mě, že všichni čekají, že akrobaté, kteří předvádějí rovnovážná čísla, jsou vyrýsovaní kluci. Ale co kdyby to byli dva tlustí chlapi s dlouhými šedivými vlasy, kteří budou sedět u piva? A to už bylo velmi blízko k české hospodě. Začalo se stavět puzzle lidí, kteří v hospodě můžou být, dvojice, trojice. Pak už to šlo ráz naráz. U nás v cirkusových disciplínách, na rozdíl od Francie, lidi nikdo nevzdělává. Třeba ti dva tlusťoši tuhle disciplínu nikdy nedělali, učili se ji jen pro tenhle projekt.

HN: Odehráli jste skoro dvě desítky vyprodaných představení. Dalo by se říct fenomenální úspěch. Jste spokojený?

No, nečekali jsme, že lidi budou tleskat po číslech a na konci budou ovace ve stoje. Je to pro nás docela dojemné. Zvlášť pro ty, kteří u toho byli od začátku, když se to postupně lepilo. Osmdesát tisíc, které jsme dostali jako grant od magistrátu, byl přesně tak velký drobeček, že člověk zvažoval, jestli ten projekt vůbec udělat, protože peníze nestačily.

I když nám ještě přispěla Nadace Život umělce, vzniklo představení v totálně undergroundových podmínkách, vlastně i dost punkově funguje. Máme sice úplně narváno, ale když se stane, že přijde víc studentů za zlevněné vstupné, a to je i tak dost drahé, nepoplatíme náklady za představení.

Když připočtu k minimálním honorářům pro třináct herců, techniku a produkčního nájem v La Fabrice, pronájem trampolíny, dopravu, čistírnu a spotřební rekvizity jako pivo, tak jsme se přes výslednou částku dostali s tržbou dvakrát nebo třikrát. Všechny věci doplácíme s mou ženou, která dělala kostýmy a líčí nás. Od vzniku projektu jsme v tom mínus 180 tisíc.

HN: Je z té paradoxní situace nějaká cesta ven?

Do října budeme hrát v La Fabrice, co bude potom, záleží na domluvě a taky na tom, jak se k nám postaví grantové komise pražského magistrátu a ministerstva kultury. Budeme žádat o peníze na to, aby La Putyka mohla být dál reprízovaná. A taky o finanční podporu dalšího projektu v této nebo jemně obměněné skupině.

Rádi bychom vytvořili mobilní prostor, něco jako šapitó, které se přiveze, postaví… A v něm bude od čistého koncertu, přes divadelní představení třeba i film, dětské loutkové představení nebo workshop. Snažili bychom se procestovat nejen Českou republiku, ale i ty evropské země, kde máme nasmlouvané hostování.

Celé je to generační záležitost, reakce mladých lidí, kteří jsou nějakým způsobem zkušení nejen v divadle, ale i v hudební branži, na to, jak je v Praze problematické pro takové projekty a jejich chod získat prostor. A kdybychom zjistili, že to nefunguje, mohli bychom si aspoň říct – ano, nebyla chyba v těch, kteří nám prostor nedali a nevěřili nám, ale je chyba v tom, co děláme.


Daniel Špinar: Vidím seriálové hvězdy s krví na hlavě

Daniel ŠpinarDaniel Špinar (nar. 1979), čerstvý absolvent DAMU se před rokem stal kmenovým režisérem druhé největší pražské činoherní scény Divadla na Vinohradech. Jeho inscenace Büchnerova Vojcka, vtáhla mezi pozlacené štuky syrovou realitu. Získala velkou přízeň divadelní kritiky, ale zaskočila tradiční vinohradské publikum.

HN: Vstoupit po škole rovnou do angažmá v Divadle na Vinohradech vyžaduje odvahu. Bylo to těžké rozhodování?

Můj pedagog režie Jan Nebeský mě naučil, že divadlo je hlavně zábava, setkání lidí, že nejde o život. Dal nám takovou svobodu, že jsme si až zpětně uvědomili, jak strašně nás tím zavazoval. Nevedl nás k hledání apriori jiných cest, ale k hledání své cesty. Mám rád velké jeviště a klasický divadelní text.

Velmi mě baví pohrávat si s jeho interpretací v současných reáliích nebo v kontextu současného myšlení, protože se tak zároveň zabývám něčím, co má skutečně hodnotu. Nejsem typ, který by se vezl na proudu současných her. Plnil jsem si svůj sen a po roce toho nelituju. Svoboda pokračuje.

HN: Vinohradským divákům jste inscenací jednoho z nejdrásavějších, nejsyrovějších textů světové dramatiky pěkně zatopil. Úmyslně?

Nechci s diváky bojovat. Chci, aby byli zvědaví, aby přistoupili na to, že věci mohou být i jinak než jsou zvyklí. A zdejší herci se divadlu, kdy musí i oni vstoupit do intimnějších sfér a hledat něco v sobě, vůbec nebránili. Naopak, šli do té věci naplno. Přecenil jsem publikum, když jsem si myslel, že je strhne Vojckův osud. 

Bohužel, diváci přicházejí do divadla vypnutí. Dívají se na představení s odstupem a vidí seriálové hvězdy, které mají na hlavě krev. A utíkají. Ale doufáme, že přijdou i ti, kteří na Vinohrady dosud nechodili, moji vrstevníci třeba.

HN: Jak to chcete zařídit?

Ta budova není zakletá. Jsem jen zoufalý z toho, že tak velké divadlo nemá peníze, aby se propagovalo, jinak profilovalo a tím přitáhlo i nové diváky. Třeba to, že se vůbec objevily plakáty na Vojcka, se už podobá zázraku. Dneska jsou mladí lidé rychlejší, zabývají se jinými věcmi, mají jiné vnímání.

Ale ten souboj mezi kasou a touhou aspoň něco tím představením sdělit, tady bude vždycky. Když si čtu knížky o Divadle na Vinohradech, je to až zábavné, jak se to všechno opakuje. Já jsem si myslel, že jsem v nějaké zvláštní epoše, ale zjišťuju, že to řešili všichni, kdo tím divadlem prošli. Vždycky to byl souboj, aby bylo plno, vždycky byla krize a nebyly peníze.

HN: Jenže v Praze je dnes tolik divadel jako nikdy předtím. Peněz, protože ta krize opravdu je, bude naopak méně. Co s tím?

Že je divadel v Praze strašně moc, je nesporné. Jestli zachovat dotovaná divadla jenom v těch tradičních domech, ty scény, které něco znamenaly, a zbytek nechat napospas, to netuším.

Ale vím, že vinohradské divadlo má jako prostor obrovský umělecký potenciál. Jen je třeba se dívat moderníma očima, sledovat evropský kontext – jak vypadá divadlo ve Francii, Německu… Ta kamenná budova má jedinečnost a tradici, tam by šly dělat takové věci! Nijak anarchistické. Nejsem pankáč, který by fuckoval publikum, ctím tradici, chci si z ní vzít to nejlepší a stavět na ní.

Národní divadlo a Vinohrady měly vždycky zvláštní status. Vždycky se umělecky dorovnávaly. Přál bych si, aby v Praze byla v uvádění velkých klasických titulů opět konkurence. Teď jsme taková provinční, chudší sestra Národního divadla.

HN: Na podzim připravujete na Vinohradech inscenaci Schillerovy Marie Stuartovny...

S Dagmar Havlovou v hlavní roli a v novém překladu Hanuše Karlacha. Bude to současná čeština, i když samozřejmě stále verš. Alžbětu bude hrát Lucie Juřičková. Marie Stuartovna je úžasná hra, ve své době kultovní. Skvělý text o dvou ženských, které se uvidí a všechny oficiální, státotvorné, politické věci, které mezi sebou mají, jsou poté, co se setkají, nulové.

Chci to udělat velmi akční, až jako thriller svého druhu. Dvě slabé ženské, které to vůbec nezvládají, protože milují jednoho chlapa a bojují o něj. I o svou ženskost.

Související