Film Tomáše Vorla Ulovit miliardáře je důkazem toho, že i mistr tesař se někdy utne, a také toho, že natočit satiru o české současnosti je těžké, ne-li nemožné. Královnou tohoto žánru je Věra Chytilová - i její Dědictví v době vzniku většina kriticky uvažujících diváků zatracovala a až s odstupem let prozradilo své tehdy skryté kvality.

"Přítomností kráčíme s klapkami na očích, teprve budoucnost nám vyjeví, co mělo jaký význam," tak ostatně tento problém popisuje sám Vorel v závěru filmu.

Vorlova situace je o to těžší, že doba pokročila - a je tak mnohem složitější ji satirickou formou obsáhnout. A navíc s vtipem - protože sama realita současné české společensko-politické situace je často tak tristní, že je to spíše k pláči. Sama o sobě předčí veškerá očekávání - a pro tvůrce je tak téměř nemožné ji adekvátně zpracovat, aby nesklouzli na hranu laciného komunálního humoru.

Tím spíše pro někoho, jako je Vorel, který měl ve svých filmech vždy sklony ke karikatuře a pro něhož je nadsázka základním kamenem jeho tvůrčí metody.

Slohovka plná stereotypů

Český film už letos má jednu komedii, která také tematizuje bizarní chaos české současnosti a české politiky. Vynikající Sedláčkovi Muži v říji jsou ale spíše než satirou alegorií, což je očividně žánr pro popsání dneška mnohem příhodnější.

Vorel v Ulovit miliardáře udělal školáckou chybu už v samotném začátku - když si za námět zvolil knihu Martina Nezvala, jednoho z nejznámějších autorů literárního škváru.

Příběh miliardáře Grossmana, který se kvůli svým obchodním zájmům stane obětí mediální štvanice a nevybíravých útoků protřelých lobbistů a zkorumpovaných novinářů, má asi stejnou hodnotu jako slohová práce žáka zvláštní školy na téma "co mi vadí na české společnosti." Nezval do něj naládoval všechny stereotypy, které ho napadly - a to v té nejprvoplánovější podobě. 

Jsou tu romští zlodějíčci, židovští spiklenci, homosexuálové, bezskrupulózní novináři se špinavými kompromateriály, hloupé televizní rosničky, slizce dalíkovští političtí lobbisté a další "bahno společnosti." Všichni se chovají tak, jak by od nich průměrný český divák očekával - veškeré jejich kroky řídí především touha po zisku a moci a "pravda vítězí je jen fráze na papíru," jak zpívají v ústřední písni.

Nezvalův úhel pohledu je totožný s úhlem pohledu nepoučeného českého burana, který při sledování televizních zpráv vykřikuje nadávky, aniž by se pokusil situaci alespoň základně pochopit.

Moralita bez zubů

Z Ulovit miliardáře to činí lacinou agitku, bezzubou moralitu o prohnilosti a zkorumpovanosti české společnosti. Vorel je zhnusen z provázanosti policie, byznysu a státní správy, a nejspíš by byl i divák, u kterého je ale silnější zhnusení ze samotného filmu. Pokud nepůjde o diváka, na kterého fungují prvosignálové narážky - a není třeba pochybovat o tom, že takových je v Česku mnoho -, protože takoví diváci budou Vorlův film milovat.

Na druhé misce vah leží Vorlův talent. Herci tu v tradičně vorlovském režijním vedení hrají své party na hranici karikatury, což sice jen ještě více odhaluje chabost příběhu, na druhou stranu herecké výkony jsou tu převážně velmi zdařilé - vyzdvihnout je třeba Jiřího Mádla v roli lobbisty Lehkého či Tomáše Matonohu v roli Grossmana.

Občasné promluvy do kamery mají zcizovací efekt a budí dojem, jako by i Vorel cítil, že nad všechen ten marasmus je třeba se povznést a sdělit divákům, že sám sebe nebere zdaleka tak vážně jako Nezval - škoda, že to je poznat jen v těchto pár momentech. Vynikající je hudba DJ Wiche a díky své vizuální stránce a kameře Marka Jíchy má film světové parametry. Škoda, že stejně světový není i jeho obsah.

Související