Straussova Salome se v operním programu pražského Národního divadla stala událostí, třebaže ji soubor nastudoval jen koncertně a pro pouhé dva večery - zazněla minulý čtvrtek a pak měla být uvedena ještě toto pondělí, ale představení bylo pro nemoc odloženo. Náhradní termín teprve vedení divadla oznámí.

Eva Urbanová, která zpívala titulní roli, se objevila po delší době s něčím novým a přidala ke svým třem životním kreacím - Janáčkově Kostelničce a Smetanově Miladě a Libuši - další vynikající partii.

Mráz přichází z ND

K Salome se podle svých slov odhodlala až v okamžiku, kdy ji lidsky i pěvecky zvládne - a přesto jí dalo práci postavě nepodlehnout. Výsledek je úctyhodný. Pro dlouhý stupňovaný monolog na vrcholu opery, vokálně i výrazově mimořádně náročný, má ještě stále dostatek sil a schopnost dosáhnout - i bez možnosti hrát - mrazivého dramatického účinku.

Další pěvci, ať už to byl Američan Mark Delavan, Aleš Briscein, Yvona Škvárová nebo několik dalších, spoluvytvářeli vynikající tým.

Zvláštní zmínku však zaslouží tenorista Jan Vacík, ideální představitel tragikomické hlavní role Janáčkových Výletů páně Broučkových. Zde jako král Herodes vytvořil výsostně dramatickou postavu, ve zpěvu dokonalou a zdařile charakterizovanou.

Dynamické a emocionální pojetí partitury

Ještě stále je v Praze v paměti Straussův Růžový kavalír, jak ho úžasně předvedl před deseti lety dirigent Jiří Kout. Tradice uvádění oper tohoto skladatele je zde jinak bohužel nevelká - vždyť se dříve tvrdilo, že jde o dekadenci, o projev úpadku buržoazní kultury.

Dirigent Tomáš Netopil teď v Salome přinesl výrazně symfonické, dynamicky a emocionálně exaltované pojetí partitury, která si o takový přístup sama říká.

Před nadstandardně dobře hrajícím velkým orchestrem stál jako neúnavný podněcovatel vášní a výkřiků a dokázal nepřetržitých sto minut hudby vygradovat ke strhujícímu vyznění. Je skoro těžké věřit, že Salome vznikala v podstatě paralelně s Dvořákovou Rusalkou.

Jde o parafrázi biblické epizody. Oscar Wilde, autor moderní činoherní předlohy k opeře, příběh zpracoval s důrazem na nezkrotnou touhu, orientální smyslnost a zničující zvrácené uspokojení, když princezna Salome po erotickém tanci pro krále dosáhne svého a dostává na stříbrné míse useknutou hlavu proroka Jochanaana - Jana Křtitele. Straussova hudba to geniálně dotváří.

Koncert místo opery

Proč nebyla nyní Salome uvedena scénicky, může mít různé příčiny. Jít "do opery" na koncert není sice běžné, ale ani neobvyklé. Bylo by nicméně škoda, kdyby se podobné projekty stávaly čím dál častějšími, byť třeba z pochopitelných důvodů finančních.

V případě dějově problematických starších děl je koncertní uvedení možnou alternativou, jak alespoň rámcově operu v poctivém hudebním nastudování představit a vyhnout se potřebě uchopit ji přesvědčivě také režijně.

Národní divadlo to tak před několika lety učinilo například s nehranými díly českých mistrů devatenáctého století a bylo to řešení do určité míry přijatelné.

Salome pronikala na světová jeviště pomalu

Šokující Salome z roku 1905 pronikala kvůli značně perverznímu námětu i expresivně vyhrocenému hudebnímu výrazu na světová jeviště pomaleji než některá jiná díla.

V Praze se hrála jen ve dvacátých a pak v šedesátých letech. V zahraničních divadlech však už není raritou či překvapením. Do kategorie děl, u kterých lze absenci scénického uvedení tolerovat, ale rozhodně nepatří.

Přestože je koncertní uvedení událostí, bude ještě lepší, až nastanou v Praze podmínky také k plnohodnotnému nastudování postihujícímu komplexnost tohoto strhujícího hudebního divadla.

Související