Potvrzeno: Za kolektivizaci jdou před soud, na zločiny není amnestie

Vynesení rozsudku nad jedním z největších komunistických zločinů již nic nestojí v cestě. Padly totiž obě překážky, aby soudci mohli rozhodnout o bývalých funkcionářích, kteří se v padesátých letech účastnili vyhánění selských rodin.

Soudy rozhodly, že tyto případy nejsou promlčené a neplatí na ně ani amnestie z roku 1962.

Rudolf Pavlíček a Ladislav Nakládal se loni stali prvními komunistickými funkcionáři, kteří byli obžalováni kvůli podílu na kolektivizaci. Pavlíček působil jako předseda Národního výboru v Třticích u Rakovníka. V létě 1952 podepsal rozhodnutí, které připravilo o majetek největšího místního zemědělce.

Kvůli podobné věci se dostal před soud i Nakládal, který pro změnu vedl Národní výbor ve Šternberku.

Promlčení, ani amnestie neplatí 

Nakládalův případ poté zastavil Okresní soud v Olomouci. Důvod? Policie ho stíhala podle zákona z roku 1950, a tudíž se na něj vztahuje i pozdější Novotného amnestie. S tím však nesouhlasili soudci krajského soudu. "Okresní soud musí o případu rozhodnout znovu," sdělil HN soudce Jaroslav Malátek.

"Rozhodnutí jsem zatím neviděl písemně a nemůžu se k němu vyjádřit," reagoval Nakládalův advokát David Bukal.

Podobný scénář se předtím odehrál i u Rudolfa Pavlíčka. Jeho kauzu také odmítli řešit okresní soudci, a to kvůli promlčení. Nadřízený soud však rozhodl, že promlčení neplatí.

Oba případy ilustrují rozpolcenost, která v české justici panuje při šetření komunistických zločinů. Příkladem je právě ona amnestie, kterou vyhlásil Antonín Novotný na patnácté výročí konce války. A podle některých soudců se týká i lidí, kteří jsou dnes souzeni za zločiny spáchané před tímto datem.

Proti tomu ale stojí jiný pohled, jenž říká, že Novotného amnestie měla přece úplně jiný smysl. "Měla dostat na svobodu politické vězně, a ne chránit ty, kteří se podíleli na jejich pronásledování," tvrdí Pavel Bret, ředitel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

Stejný názorový střet je vidět i v otázce promlčení. Nejlépe to ukázalo stíhání bývalých pohraničníků, kteří v roce 1978 nechali rozstřílet autobus unesený bratranci Barešovými. Výsledek - dva mrtví. Nižší soudy případ uzavřely jako promlčený. Pak ale do toho vstoupil Nejvyšší soud, který v roce 2006 rozhodl, že podobné případy nemohou být promlčené nikdy.

"V těchto kauzách stojí na jedné straně doslovný výklad zákonů a na druhé straně právo založené na mravnosti a rozumu. Pak už záleží na konkrétním soudci, ke kterému pohledu se přikloní," vysvětluje Milan Hulík, bývalý obhájce disidentů.

Foto: Archiv ČTK