Komplex vzdálený 14 kilometrů od Whistleru byl otevřen na konci roku 2007. Moderní areál pro závody sáňkařů, bobistů a skeletonistů stál téměř 105 milionů dolarů. Převýšení 1,450 metrů dlouhé dráhy s průměrným sklonem 11,2% činí 152 metrů.
Osudná nehoda Gruzínce Nodara Kumaritašviliho vrhla stín na začátek olympijských her, ale také organizátory zodpovědné za trať ve Whistleru. Trať považovaná za nejrychlejší na světě je totiž velmi nebezpečná.
Přesvědčil se o tom třeba i dvojnásobný olympijský vítěz Armin Zöggeler, který havaroval chvíli před Gruzíncem. V korytě, které projektoval Laurenz Kosiček, měl nehodu i Čech Ondřej Hyman nebo Američan Bengt Walden. Všichni vyvázli bez zranění. Méně štěstí měla Rumunka Violeta Stramaturaruovoá, jež při nehodě ve čtvrtek utrpěla otřes mozku.
Ve stejný den měl nehodu i Ondřej Hyman. Udělal chybu v 13. zatáčce a ocitl se mimo saně. Spadl v rychlosti asi 148 km/h a měl velké štěstí, že se nezranil. "Docela slušně mě to pálilo a musel jsem chytat pětadvacetikilové sáně, co mi letěly metr nad hlavou, aby mě nezmrzačily," řekl Hyman Radiožurnálu.
Gruzínský sáňkař zemřel po nehodě na olympijské dráze - VIDEO ZDE
Vancouver zahalil smutek, při tréninku se zabil gruzínský sáňkař - FOTOGALERIE ZDE
Matěj Kvíčala, který jezdí dvojice s Lubošem Jírou, byl v momentu nehody v olympijské vesnici a pád neviděl, ale mínil, že šlo o jezdeckou chybu. "Oni se zúčastňují jen některých svěťáků a nevyježděnost možná byla trochu znát," řekl Kvíčala novinářům. "Byly ale nastavené vysoké limity, udělala se čára pro lidi, kteří tam nemají co dělat. Když se člověk dostal na olympiádu, měl by něco zvládat," řekl Kvíčala.
Už jednotlivci dosahovali v nebezpečném korytě vysoké rychlosti 154 km/h. "Pokud se jede ideální stopa a člověk dělá, co má, není problém. Musí se být pořád ve střehu, a pokud se zaváhá a stane se jezdecká chyba, tak to okamžitě vrátí," uvedl Kvíčala.
„Je opravdu pekelně rychlá. Člověk si musí dát pozor, je tam hodně ošidných pasáží,“ připojil se americký sáňkař Tony Benshoof v rozhovoru pro agenturu AP.
Stříbrný medailista z her v Turíně Albert Demčenko popisoval před odletem do Vancouveru detailně trať pro Sovětskij sport. „Jel jsem tam několikrát. Nejvíce jsem dosáhl rychlosti 154 kilometrů v hodině. Pro srovnání v Turíně to bylo 138 hodin. V takové rychlosti vám bezpečnost nezaručí ani bezpečnostní přilba. Přetížení je obrovské, přimáčkne vás to jako při vzletu v letadle. Trať má opravdu záludnou trajektorii, není lehké proklouznout. Po polovině zatáčky musíte jít prudce nahoru, jinak vás může vyhodit ven.“
Někteří odborníci varovali, že na trati mohou mít problémy hlavně ženy, které nejsou na jízdu v takových rychlostech tolik zvyklé. „To je přece důvod, proč děláme tenhle sport. Jezdit rychle. Je to hodně náročná trať a možná nejrychlejší, na které jsem kdy jela. Ale máme dost zkušeností, trénovali jsme hodně a měly bychom to zvládnout,“ prohlásila americká sáňkařka Erin Halinová. Gruzínec Nodar Kumaritašvili zaplatil za zmiňovanou „lásku“ k rychlosti životem.
