Goethe v Čechách

Johannes Urzidil

(Přeložila Veronika Dudková)
Pistorius & Olšanská, Příbram 2009. 504 stran

Na předsádce knihy vidíme čtyřiasedmdesátiletého Goetha, "v širokém županu přemítá nad rukopisem a v jeho energickém pohledu se mísí blízké se vzdáleným". Tato kresba ruského malíře Kiprenského zachycuje básníka v létě roku 1823, ve dnech, kdy se v Mariánských Lázních neúspěšně ucházel o ruku devatenáctileté Ulriky von Levetzow.

Goethova poslední a velká láska bývá spojována s lázeňskými městy, v nichž básník pobýval od roku 1785. Ono léto byl v Čechách na léčení naposledy.

Monumentální studie pražského Němce Johannese Urzidila (1896 - 1970) Goethe Čechách, jejíž předlohou je druhé, upravené německé vydání z roku 1965, vychází v češtině poprvé. Velikán strávil v Karlových Varech, Františkových Lázních, Mariánských Lázních a Teplicích úhrnem téměř tři roky, tedy více času než v Itálii.

Zatímco bez Goethových italských cest je jeho dílo těžko myslitelné, význam výprav do Čech byl badateli obecně podceňovaný, ba vytěsňovaný.

Výbušná směs

Nebyl to jenom básníkův zdravotní stav, který jej sem, nejprve do Karlových Varů, přivedl - zažívací a ledvinové obtíže -, ale i touha po nových podnětech. Do módních lázní se sjížděla vysoká společnost z celé Evropy. Hosty zde byli nejen příslušníci durynského dvora: vévoda Carl August, paní Charlotta von Stein a Gottfried Herder s rodinou, ale i pruský král Bedřich Vilém II., rakouská císařovna Marie Ludovika, Ludwig van Beethoven, rakouská, polská a ruská šlechta - v době napoleonských válek dost výbušná směs.

Z lázní se nakrátko stala důležitá diplomatická hláska a útočiště emigrantů. Však také Urzidil za mnohé vděčí nejen osobním vzpomínkám, ale i podrobným úředním zprávám, které pro metternichovský režim psal chebský policejní rada Joseph Sebastian Grüner, jenž se stal Goethovým přítelem.

Ženami se to kolem Goetha jen hemžilo a on jim věnoval značnou pozornost. Psal jim dedikační či příležitostné básně, předčítal, dával hodiny botaniky a mineralogie, účastnil se výletů a společenských her, posílal laskominy. Tyto románky ovšem byly natolik nevinné, že o nich Goethe mohl podrobně zpravovat svou životní družku a pozdější ženu Christianu Vulpiusovou, ujišťuje ji, že: "Ať jdeš tam či onam, nejlíp je ti doma."

Kromě velkosvětské zábavy Goethe v lázních pracoval: psal zde například kapitoly své autobiografie Báseň a pravda a románu Spřízněni volbou. Holdoval i své mineralogické vášni: kladívkem proklepával geologické útvary severních Čech a jeho zkoumání původu Komorní hůrky u Františkových Lázní je věnována zvláštní kapitola.

Když se Čechům rozbřeskne

Z Čechů - a Slováků - se německý básník osobně setkal například s Dobrovským a Kollárem. Přátelil se s hrabětem Kašparem Šternberkem, přírodovědcem, spisovatelem a prezidentem Vlasteneckého muzea v Praze. Goethova recenze prvního ročníku pražského Muzejníku měla pro české obrozence zásadní význam.

Urzidil chválí Goethovy soudy o Češích, které dokazují, že pochopil jak kontinuitu, tak výhledy "českého celku". Patrně tím nemá na mysli jen básníkův výrok, že Češi, "když už se jim jednou rozbřeskne, jsou vskutku znamenití lidé", ale poznámku o obecné nesdílnosti a o tom, že světlo vědění, které se šířilo přes Německo, k správným dětem této země proniklo "bez pitvorných přízraků, které všude tak mihotavě blikotají z našich filozofických svítilen". V Německu prý píše "každý otrapa", kdežto Čechy jsou zemí autorů čirého vzdělání.

Urzidilovo nesmírné zaujetí, s nímž den za dnem rekonstruuje nejenom oněch sedmnáct lázeňských pobytů, společenský život a intelektuální ovzduší, ale i tehdejší kulturní krajinu, již načrtává jakoby Goethovou rukou, je obdivuhodné.

Autor se prací o Goethovi chtěl habilitovat, ale neodhodlal se k tomu - jeho politický rival na německé germanistice v Praze, profesor Herbert Cysarz, příznivec nacionálního socialismu, totiž již na počátku 30. let Goetha v Čechách k vydání nedoporučil.

I tato okolnost ozřejmuje, že Urzidilův Goethe není "pouhou" literárněhistorickou studií, výjimečným portrétem básníka a doby, ale i autorovým nejosobnějším uměleckým vyznáním německé kultuře, jak ji tento duch ztělesňoval a jejíž vliv ještě před druhou světovou válkou v pražské kultuře dozníval, ale která v době práce na rukopise v newyorském exilu byla nenávratně pryč.

Tím, že "hluboké náklonnosti a pnutí" v soužití mezi Čechy a Němci pojímá jako celek, buduje oblouk od osmnáctého století po současnost. A ten se podařilo, byť symbolicky, nyní sklenout českým překladem.

Související