Andělská hra

Carlos Ruiz Zafón

(Přeložila Athena Alchazidu) Praha, Knižní klub 2010. 560 stran, 359 korun

Po veleúspěšném románu Stín větru se barcelonský prozaik Carlos Ruiz Zafón (1964) pokusil podruhé vstoupit do téže řeky a napsat další příběh zasazený do Barcelony, tentokrát počátku dvacátého století, a znovu se točící okolo novin, antikvariátů, hřbitovů zapomenutých knih, tajemných zloduchů, elegantních dobrodinců a zneuznaných spisovatelů.

Andělská hra (2008) předchází dějově Stínu větru (2001), jehož vypravěč Daniel Sempere je zde teprve zplozen.

Zápletka Andělské hry stojí na tom, že někdo dokáže napsat knihu, která je tak úžasná, že jí každý podlehne, ztotožní se s ní, vezme její svět za svůj.

Protagonistou je mladý, převelice chudý spisovatelský adept David Martín, jenž od malička miluje četbu a přese všechna protivenství se vypracuje z poskoka v novinách nejdříve na autora příběhů na pokračování a posléze v obdivovaného tvůrce krváků s tajemstvím, rutinně napsaných napínavých tlustospisů k pobavení lidu.

Vykradené příručky

Čtenáři ho milují, nakladatelé z něho tyjí. On však nechce jen psát pod pseudonymem, touží být opravdovým spisovatelem kvalitní literatury, k níž má nadání. Kromě několika výjimek je ovšem obklopen nepřejícnými závistivci, a tak přestože jeden takový hodnotný román vydá, zlí kritici mu jej strhají a ještě zákeřnější vydavatel schválně neodešle do distribuce.

A tehdy se objeví tajemný cynický muž, který Davidovi nabídne obrovskou částku za to, že pro něho napíše knihu, v níž stvoří nové náboženství, které by obludilo lidstvo. Proč? Zřejmě za nějakým účelem, ten však zůstává nejasný. Jak se totiž ukáže v závěru románu, tento tajemný muž možná není tak odporný, jak se zdá...

Ve všech pasážích o "novém náboženství" vaří Zafón z vody, anebo spíše z nejrůznějších popularizačních psychologických, filozofických a náboženských příruček. David vede se svým "patronem", jenž mu zadal práci, hlubokomyslné hovory působící jako instantní pokrmy v restauraci usilující o michelinskou hvězdičku.

Snaha přesvědčit čtenáře, že psaní má nedozírnou moc změnit svět, nutně vyznívá naprázdno ve chvíli, kdy se i četba takovéto rádoby napínavé knihy mění v neskonalou nudu. Takto že má být řemeslně dokonale ztvárněno ono nové náboženství? A koho tím chce protagonista, potažmo Zafón přesvědčit?

Raději bedekr

Dalšími neselhávajícími ingrediencemi jsou osudová láska - znemožněná chudobou a vděčností k dobrodinci, který možná ani dobrodincem není - a spousta vražd minulých i současných, jimž se protagonista snaží přijít na kloub, zároveň se však stává jedním z hlavních podezřelých.

Je to ovšem celé tak spletité, že čtenář často ztrácí nit, plete si jména, domy a doby a nechápe, proč vlastně musí umřít tolik lidí... Umírání kvůli knihám "vymyslel" v moderním románu Umberto Eco a jeho Jméno růže se od té doby snaží spousta dalších autorů napodobovat, ale ať se mění kulisy sebevíc, nápad již není originální. A také neumí každý psát tak dobře jako italský autor.

Andělská hra je vleklým mišmašem, jenž se místy tváří jako gotický román, místy zase působí jako červená knihovna, občas sklouzává do poloh bedekru po Barceloně nejslavnějších let modernismu a Gaudího staveb, jindy jako by si autor ústy vypravěče vyřizoval účty se závistivými kritiky.

Proč se román jmenuje Andělská hra, nebo přesněji Andělova hra, není vůbec jasné. A spíše než hravost vykazuje román upachtěnost a absenci zápletky, již by bylo možné alespoň v rámci fikce uvěřit.

Motivace postav se svévolně mění, jejich psychologie je nevěrohodná, dialogy nesoudržné a místy nemístně i nedůsledně hovorové... Než číst Andělskou hru, zdá se tak mnohem lepším nápadem přečíst si nějaký barcelonský bedekr z počátku dvacátého století. Anebo se do Barcelony rovnou vydat - ovšem nikoliv kvůli hledání stop Davida Martína.