Ampliony na letecké základně RAF ve skotském Leucharsu se rozeřvaly přerušovaným houkáním, které přerušilo strohé hlášení: Poplach! Poplach! Nepřítel ve vzdálenosti pět set mil. Toto není cvičení.“

Tak začíná reportáž britského internetového deníku MailOnline. Jako by evokovala situaci na anglických letištích před sedmdesáti lety, kdy začala letecká bitva o Británii. Tentokrát však piloti RAF nevzlétají proti německé Luftwaffe, ale proti ruským dálkovým bombardérům.

Norové hlásí: Blíží se k vám ruský Blackjack

Piloti a palubní střelci okamžitě odkládají knížky a iPody, technici připravují ke startu dva bitevníky Tornado F3. Systém včasného varování před chvíli zachytil ruský nadzvukový bombardér Tupolev-160 Blackjack, na jehož palubě mohou být jaderné zbraně. Nejdřív se ruský stroj objevil na norských radarech – zamířil k Faerským ostrovům severozápadně od Skotska. Norové okamžitě upozornili Brity: Letí vaším směrem.

Piloti mají na to, aby vzlétli, deset minut. Zdají se poněkud neohrabaní, se vší výstrojí, kterou na sobě mají během 24hodinových služeb, připomínají reklamní panáčky Michelin. Přesto jsou za chvíli v hangáru a po schůdkách lezou do kokpitů.

„V těch chvílích těsně před startem se jim v hlavě musí honit: Asi to zase bude obvyklá hra na kočku a myš. Ale co když tentokrát opravdu půjde do tuhého?“ píše autor reportáže. „Co přesně mají tentokrát Rusové za lubem. Proč vlastně pořád posílají bojové stroje k hranicím našeho vzdušného prostoru?“

V dobách studené války to mělo smysl, Sovětský svaz tímto způsobem neustále testoval obranyschopnost NATO. Když studená válka skončila, ustaly i tyto lety. V roce 2007 je však Putinovo Rusko obnovilo.

„Ruská letadla sice neporušují naše zákony, stále se zdržují v mezinárodním vzdušném prostoru, ale přibližují se tak blízko k našemu území, že je nemůžeme ignorovat,“ říká autor. „Ruské bombardéry mohou mít na palubě řízené střely s atomovými hlavicemi. Mohly by z povrchu vymazat celá města. Jistě, Rusové možná nic takového v letadlech nevozí. A pokud ano, mají snad nějaký důvod, aby jaderné zbraně použili?“

Britové neriskují. S každým ruským bombardérem, který míří k jejich území, sice nejednají jako s vyloženým nepřítelem, ale jistě také ne jako s přítelem.

Kdyby bylo třeba, začali by střílet

V loňském roce Rusové tímto způsobem otestovali bdělost britské protivzdušné obrany nejméně dvacetkrát. Naposledy před několika týdny, kdy byla tornáda ze skotské základny poslána vstříc jednomu Blackjacku a pak letěla po jeho boku čtyři hodiny.

„Je otázka do diskuse, jestli by ruští piloti opravdu narušili britský vzdušný prostor. Ovšem jsou blízko, kdyby chtěli, potřebovali by k tomu pár minut. V každém případě mohou po návratu Putinovi ohlásit, že vzdušná obrana Británie je jako vždy připravená,“ píše autor reportáže. Rusové sami přitom tvrdí: „Neporušujeme žádné zákony nebo mezinárodní smlouvy, naše vojenské letectvo nevstupuje do cizího vzdušného prostoru.

Úkolem pilotů RAF je vetřelce sledovat, vyfotografovat a dát jim najevo, že další let směrem k pevnině je víc než nežádoucí. Kdyby šlo do tuhého a dostali rozkaz z nejvyšších míst, ruský bombardér by sestřelili. Jsou k tomu vycvičeni. Všichni ovšem doufají, že k tomu nikdy nedojde. Co by se stalo, kdyby ruská posádka zahynula v hořících troskách? Kdo ví. Následovala by ruská odveta. Nebo by snad hrozila přímo válka?

Piloti, kteří mají za okamžik vzlétnout, ovšem teď na nic takového nemyslí. Nasazují si helmy, kontrolují přístroje a čekají na povolení ke startu. Kontrolní věž zastavila na okamžik veškerý provoz, dva piloti mohou vzlétnout.

Za okamžik jsou nad oblaky, do sluchátek dostávají poslední pozici ruského bombardéru. Piloti mění směr, aby mu zkřížili cestu. Na letišti se zatím ke startu připravuje tankovací letoun. Bude stále poblíž obou britských strojů, které v případě potřeby natankují za letu. Ruské bombardéry mají dlouhý dolet, těžko říct, jak dlouho budou „zlobit“.

Kulometčík v kopuli si stáhnul kalhoty a…

Ze země přicházejí čerstvé údaje o poloze Rusů: „Nepřítel na dvanácti hodinách, 200 mil od vás.“ Oba stroje k nim rychle směřují. Střelci na zadních sedadlech stíhaček mají oči upřené na palubní radar. Po chvilce jeden z nich řekne: „Mám ho.“ Hra právě začala.

Když se tornáda k Rusům přiblíží na dohled, piloti uberou plyn, protože jinak by se kolem nich mohli mihnout. Zpomalí a obloukem proletí před přídí ruského stroje. V tomto případě jde o to být viděn. Prostě – vy tam, jsme tady, tak žádné skopičiny.

Radiový kontakt se mezi oběma stranami nenavazuje. Ale když letí stroje bok po boku, často na sebe posádky zamávají. Na základně v Leucharsu se dává k dobrému zaručená historka o Rusovi, který si v prosklené kopuli střelce stáhnul kalhoty a vystrčil na Brity zadek. Ti prý na oplátku přilepili na sklo fotky nahotinek z bulvárních novin.

Britští piloti si takové lety pořádně užívají, jsou totiž vytržením z každodenní nudy, kterou jinak na základně zažívají. Jejich práce není ani tak létaní jako čekání na to, až se ozve alarm.

„Chvíli jsem koukal na video, pak jsem jen tak chodil sem a tam, pak jsem se podíval, co dávají v televizi, pak jsem si dal kafe… A do konce směny mi pořád zbývalo 22 hodin,“ popsal jeden z pilotů běžnou službu. „Když se pak najednou objeví Rusové, jdeme do akce, naplno děláme to, co jsme dřeli při výcviku.“