Míra, jakou tady ztrácí němčina svou sílu, se rovná síle, s jakou se tady vytrácí povědomí o střední Evropě, říká Jiří Trávníček. "A totéž jako o němčině lze říci i o Židech, kteří bývají nazýváni cementem střední Evropy."

Brněnský literární vědec sestavil knihu V kleštích dějin s podtitulem Střední Evropa jako pojem a problém. Lze zde najít texty Jacquese Rupnika, Vladimíra Macury, Karla Kosíka nebo Claudia Magrise, ale i debaty o střední Evropě, v nichž figurují Czesław Miłosz, Péter Esterházy, Josef Škvorecký, Ismail Kadare, Danilo Kiš, Ian McEwan, Josif Brodskij, Derek Walcott či Salman Rushdie.

HN: Existuje vůbec střední Evropa?

Záleží na tom, jak se na to chcete dívat. Pokud byste se díval ostrým rastrem geopolitiky a historie, tak bude střední Evropa zřetelná hůře, pokud se na to podíváte jemnějším rastrem kulturním, tak něco takového jistě zahlédnete.

Střední Evropa je velmi plaché konceptuální zvířátko, takže se na ně nesmí zhurta. Žádné hranice, říše, území - tohle vždy vyvolává animozity a hysterie, oproti tomu kultura, i ta nejpřízemnější včetně jídla, dává věci dohromady, propojuje, hledá to společné.

HN: Je tedy střední Evropa pojmenováním jen pro kulturní ovzduší, nebo i pro konkrétní území?

Říkává se, že jde především o popis určité atmosféry, ale myslím, že se o území musí mluvit také. Je třeba tento koncept postavit nohama na pevnou zem, časově i prostorově, jinak je to jen taková duchařina.

Jenže z toho, co jsem prošel, by maximalistické hranice střední Evropy byly na jedné straně v Nizozemsku, na straně druhé na Ukrajině, na severu Finsko, dole Istanbul... Myslím, že reálnější je vytyčení tohoto území Mnichovem na západě, Štětínem a Gdaňskem na severu, Vilniusem na východě a Terstem a Novim Sadem na jihu...

Střední Evropa je možná bez Německa, nikoliv však bez Němců - a už vůbec ne bez němčiny. Němčina tady byla kulturně povinná, Němci žili s námi, ale nejraději jsme je vždy měli v jiném balení - jako Rakušany, a snad i Bavoráky.

HN: A kdybyste měl charakterizovat cizinci středoevropskou atmosféru, jak byste si s tím poradil?

Vymezoval bych ji asi spíše negativně. Řekl bych, že je to něco jiného než západní Evropa, která má svou jasnou tradici, a je to také něco jiného než východní Evropa, tedy hlavně Rusko. Něco mezi západním řádem, civilizací a začínající Asií, ta ostatně pro Metternicha začínala už na východní výpadovce z Vídně na Rennweg.

Taky bych mu řekl, že to byl koncept do špatného politického počasí. A dodal bych, že střední Evropa není možná bez zkušenosti exilu. V osmdesátých letech o střední Evropě hodně přemýšleli exulanti - Milan Kundera či Czesław Miłosz -, kterým se nelíbilo, že jsme vnímáni jako sovětská gubernie. Proto začali mluvit o "ukradených dějinách" či o "uneseném Západu".

HN: Co se týče literatury, není to tak, že se po zdejších, středoevropských autorech pořád chce román francouzského či britského typu, aniž by se brala v potaz právě odlišnost atmosféry?

Jiří TrávníčekVe střední Evropě vznikla spousta skvělých románů, to je třeba říci nejdříve. Román ale potřebuje klidnější epochy, historický čas, kterého se nám tady po čertech nedostávalo. Ale Josef Škvorecký říkal, že se tady válí látka všude na chodnících.

To jsou ty paradoxy - je tu o čem psát, ale není možnost to dotáhnout, proto se to tak často dotahuje až v exilu: Milan Kundera, Josef Škvorecký, Czesław Miłosz, Aleksander Wat, Isaac Bashevis Singer, Sándor Márai, Joseph Roth...

V devadesátých letech to zas bylo podle hesla "vyšší bere" - všichni jsme se vraceli do Evropy, a nějak jsme se zapomněli vrátit do střední Evropy.

A ještě jeden motiv je zde silný - kostlivec ve skříni. Vezměte si Pétera Esterházyho a jeho román Harmonia caelestis, kde píše vzhlíživě o svém otci - později musel připojit dodatek, neboť se ukázalo, že otec spolupracoval s tajnou policií. Ve střední Evropě by se neměl chválit den před večerem, tedy psát romány před archivem.

HN: Ze všeho, co říkáte, mám pocit, že je střední Evropa něco spjatého s minulostí, něco, co už bylo...

To bylo víceméně vždycky, tedy přinejmenším po roce 1918. Střední Evropu vždy obestíraly nostalgie, zejména kakánská, tedy rakousko-uherská, a předjaltská.

Ke střední Evropě se zkrátka nedá připojit on-line - buď nostalgicky vzdycháme po tom, co bylo, anebo sníme o tom, co bohdá teprve přijde. Erhard Busek bral střední Evropu jako odmítnutí statutu quo, jako vzpouru proti takzvané realpolitik. Je to tedy jakási odložená přítomnost.

HN: Sousloví "střední Evropa" se dnes užívá především tehdy, když chce člověk říci, že nepatří k Evropě východní.

Ano, ale tak tomu bylo i předtím. Po roce 1989 fungovalo toto sousloví jako "pryč z Balkánu", zejména pro Slovince, Chorvaty, Vojvodince a také některé Srby.

Setkal jsem se ale také s názorem několika Bělorusů, kteří ve střední Evropě hledali cestu, jak se distancovat od Lukašenka, tedy jak utnout svazky s Velkým bratrem na východě, jak si rychle najít jinou identitu i novou zeměpisně-kulturní orientaci... Nějak se to však neujalo.

Související