Současná móda filmových adaptací komiksů vede k úvahám, nakolik se který titul povedlo převést z jednoho média do druhého, případně v čem má který film blízko k prostředkům používaným v komiksech.

Tyto úvahy přitom často vycházejí z nesmyslné maximy "čím komiksovější, tím lepší".

Ve středu zájmu se tak ocitají otrocká převyprávění typu filmových Strážců, případně obskurní pokusy o mechanický převod výtvarných kvalit komiksu do filmového média ve filmech Sin City a The Spirit.

Druhý díl filmového Iron Mana není tak prvoplánově ambiciózní, přesto se originálním způsobem pokouší řešit problém, který je při zfilmovávání superhrdinských komiksů zásadní.

Spočívá v rozdílu mezi nadsazenou komiksovou kresbou a fotografickým realismem hraného filmu.

Nesmiřitelnost těchto dvou přístupů je založená na tom, že komiks přirozeně pracuje se znaky a symboly, takže pro něj není problém, když jeho hrdinové nemají téměř nic společného se živými lidskými bytostmi a připomínají spíše jednorozměrné ikonické figurky, ať už ztělesňují nabubřelost Spojených států jako Superman, nebo pubertální bezstarostnost jako Spider-Man.

Slipy oblečené přes kalhoty

Jakmile se ale tyto postavičky a jejich světy obléknou do lidské kůže, začíná být divákům trochu divné, že si nosí slipy přes kalhoty a že jejich motivace jsou nejen pořád stejné, ale také dost nepochopitelné.

Problém toho, že komiksoví superhrdinové jsou v hraných filmech nuceni stát se alespoň trochu lidmi, brilantně řešil před Iron Manem 2 snímek Christophera Nolana Temný rytíř. Rozmazané a propocené líčení na tváři psychopatického Jokera jednoznačně ukazuje příklon k filmovému realismu.

Před diváky tu nevystupuje oživlá postavička z karetní hry, ale živý člověk, jehož tělesnost nedokáže žádná maska plně zakrýt.

Plátno plné karikatur

Iron Man 2 se ke stejnému problému staví z úplně opačné pozice. Snaží se živé herce co nejvíc vzdálit od jejich lidských charakteristik a přiblížit je schematickým ikonám komiksů. Proto ve většině hlavních i vedlejších rolí vystupují herecké hvězdy, jejichž tváře odkazují k určitým typům postav, jež jsme je v minulosti viděli hrát.

Dokonale to dokládá přítomnost Mickeyho Rourka, jehož tělo si po geniálním Wrestlerovi nelze odmyslet od určité legendy spojené nejen s jeho rolemi, ale i s jeho životem a kariérou.

Všechny přítomné herecké osobnosti navíc hrají výrazně stylizovaně, až afektovaně, což je ještě víc odlidšťuje a dělá z nich karikatury.

V tomto ohledu je výtečný zejména Sam Rockwell, který většinu svých scén pojímá jako okázale excentrickou show. Ke komiksovému médiu, jež umožňuje postavám v zastavených situacích pronášet mnohem více slov než v nepřetržitě plynoucím filmu, se Iron Man 2 blíží tím, že odkazuje k tradici rychlých a upovídaných screwball komedií z třicátých let.

V nich dialogy fungovaly jako precizně seřízené komplikované stroje chrlící v rychlých sledech jednu slovní hříčku za druhou.

Film navíc předkládá velmi epizodický děj, kde nejde o kontinuální akci směřující k předem nastavenému cíli, ale mnohem spíš o vychutnávání si momentálních situací. Jestliže nejbližším příbuzným komiksového panelu je kreslený vtip, pak některé scény z Iron Mana 2 se komiksovému ideálu blíží, jak jen to je možné.

Pozoruhodný kompromis

 Záběr na Iron Mana pózujícího uprostřed gigantické koblihy nad fast foodem elegantně vystihuje podstatu zastavených komiksových obrazů i jejich ikonických hrdinů.

V Iron Manovi 2 se tak podařilo vytvořit přesvědčivý kompromis mezi filmem a komiksem, což je v jistém smyslu pozoruhodnější než úporné snahy dostat co nejvíc z komiksového média na plátno. Oproti většině současných hollywoodských komiksových filmů je také sympatický tím, jak se nebere vážně.

Na první pohled v něm nejde o víc než o nezávaznou zábavnou hříčku. Což ale také duchu velkého množství superhrdinských komiksů zcela odpovídá.

Související