Po třech letech vydal "kmotr heavy metalu" Ozzy Osbourne nové album Scream. Je desáté v Ozzyho jednatřicetileté sólové dráze, a i když má moderní střih, je požitkem sledovat, jak zapadá do dlouholeté vnitřní kontinuity jeho hudby.

Mnohé ze skladeb nového alba by se totiž klidně mohly objevit už na deskách ze sedmdesátých let. Ozzy, ač vypadá a chová se jako prosťáček nebo cvok, není totiž žádný hlupák.

Vstříc osmdesátkám!

Ve své doprovodné kapele vystřídal řadu muzikantů a s citem dokázal využít maximum jejich talentu a schopností, aniž by jim při tom dovolil opustit jasně vytyčené hranice svého stylu, který jeho publikum tak miluje. To platí také o vynikající muzikantské partě, která tvoří novou doprovodnou sestavu.

Hlavním motorem modernějšího, přitvrzenějšího soundu Ozzyho desky je nový kytarista Gus G. Scream je první deska po dvaadvaceti letech, na které nehraje pověstný kouzelník Zakk Wylde.

Ozzy ho loni dost nevybíravě, ale přitom s přátelským úsměvem vyhodil z kapely, protože prý už dál nechce znít jako odvar ze Zakkovy paralelní kapely Black Label Society. Gus G přenesl zvuk nové sestavy zhruba o pět až deset let dopředu, takže soubor zní jako americké metalové kapely z přelomu osmdesátých a devadesátých let.

Kdyby nebylo specifického Ozzyho hlasu, mohli bychom mít pocit, že při singlu Let Me Hear You Scream posloucháme Mötley Crüe nebo některou jinou polozapomenutou kapelu z té doby. Gus G si libuje v krátkých, hodně zahuštěných sólech a efektních mezihrách, v nichž se jeho kytaře daří vyplout z hutné hlukové záclony, kterou spouští za Ozzyho hlasem hlavně klávesista Adam Wakeman (syn slavného Ricka W. z Yes).

Ploužit se tu nebude

Ani Gus G. ale nemá možnost změnit základní rys Ozzyho hudby. Monotónní těžkotonážní riffy, které jsou základními stavebními kameny nejlepších skladeb desky Let Me Hear You Scream a Soul Sucker, provázejí Ozzyho už od jeho začátku s Black Sabbath. Zvláště druhá ze zmíněných písní, podle níž se měla deska původně jmenovat, nemá až tak daleko k říznému thrash metalu. A není jediná!

Ozzy znovu potvrzuje, že přes svou nečekaně mladickou tvrdost dokáže napsat i silné melodické skladby. Tentokrát se jeho smysl pro výraznou, až hitovou melodii neprojevuje v pověstných ploužácích, které ho od devadesátých let dostávaly i do popových médií.

Žádné Mama I'm Coming Home nebo Dreamer tu tentokrát nezní. Jediná balada Time je sice výtečná, ale úplně jí chybí očekávaný popový rozměr. Nicméně, například melodie Life Won't Wait by v jiném aranžmá (a samozřejmě i jiném provedení) mohla být klidně středoproudým hitem. Ozzymu se ale tentokrát do sladších a vyměklejších podob nechtělo.

Proti pokrytectví

Většina z jedenácti písní má v sobě typický černý humor. Jako na předchozích deskách se objevuje tu a tam nějaká narážka na pokrytectví víry nebo na stejně pokrytecké politiky, kteří "přísahají na Bibli, a přitom tě krmí lhaním".

Hodně písní se točí kolem života, smrti a existence po ní, jak se sluší a patří na muže, který do rocku přinesl ve velkém vampírská a mordýřská témata. Scream podtrhuje, že nikdo je nedovede podat s takovou ironií a grotesknem jako birminghamský metalový klasik.

Zvláštní je také konec v podobě minutové skladby I Love You All. Zní trochu jako zpěvákovo sbohem. Že by dvaašedesátiletý Ozzy pojal svůj návrat k ostrému, tvrdému zvuku zároveň jako loučení? Slavnostní odchod přesně po čtyřiceti letech od debutu Black Sabbath by byl jistě efektní.

Před rockovou legendou je však ještě přinejmenším jedno turné, v jehož průběhu by si měl zahrát 28. srpna spolu s několika dalšími rockovými mrtvolami na poutním místě Evy a Vaška pod horou Říp. 

 

Související