Ve věku 84 let zemřel slavný dirigent a znalec české hudby sir Charles Mackerras. Informaci přinesla australská a britská média. Mackerras, který se zasadil o šíření operního díla Leoše Janáčka a pět desítek let spolupracoval s Českou filharmonií, několik let bojoval s rakovinou.

Povědomí o české hudbě šířil Mackerras v zahraniční přes půl století. V případě Leoše Janáčka se zasadil o to, že je dnes jeho operní dílo neodmyslitelnou součástí repertoáru na všech významných světových scénách.

O českého skladatele se Mackerras začal zajímat těsně po druhé světové válce, kdy studoval v Praze a byl žákem Václava Talicha. Narodil se v roce 1925 australským rodičům v New Yorku, vyrůstal v Sydney.

Mackerras nebyl jen nejznámější Janáčkův věrozvěst - proslulost dirigenta, jenž začínal původně jako hobojista, měla mnohem širší kořeny. Jako dirigent působil v mnoha světových souborech a byl mimo jiné uznávaným průkopníkem historické interpretace děl Bacha, Händela či Mozarta.  

Přesto na otázku, co považuje ve své kariéře za nejdůležitější, odpovídal jednoznačně: "Janáčka. A to, že jsem něco udělal pro jeho zviditelnění."

O tomto jeho směřování přitom do určité míry rozhodla náhoda. O stipendium v Praze zažádal díky upozornění od jednoho českého emigranta, který si všiml, jak si jistý hubený mladík při obědě pročítá Dvořákovu "Sedmou".

Mackerras přijel do Prahy v roce 1947 i s manželkou, klarinetistkou Judy. Rok v československé metropoli měl na budoucí dirigentskou hvězdu zásadní vliv. O Talichovi bylo známo, že nejen učil, ale i vychovával. Mackerras sledoval jeho zkoušky s orchestrem, už v Praze stačil nastudovat všechny Janáčkovy opery.

Umělec své první setkání s Janáčkovou hudbou přirovnal k úderu blesku. Paradoxně mu pomohlo Talichovo neštěstí, když byl odstaven komunisty od práce. Talich na něj měl díky tomu více času.

"Učil nás, že dirigent musí taky rozumět tomu, co je za notami. Že hudba není jenom technika, že má něco společného s duší," pamatoval si dobře Mackerras. A také se tím celý život řídil.

Po únorovém převratu musel Mackerras Československo opustit. "Kdyby v roce 1948 nebyl komunistický puč, určitě bych v Praze zůstal déle. Praha se opravdu pro mě stala druhým domovem, od roku 1965 jsem se sem vracel a ještě v roce 1989 jsem dirigoval Mou vlast na Pražském jaru, posledním za komunistů," řekl dirigent.

"O přestávce jsem byl představen Gustávu Husákovi, tento hřích jsem odpykal, když jsem v roce 1991 dirigoval Dona Giovanniho ve Stavovském divadle za přítomnosti Václava Havla," vzpomínal na přelomovou dobu v Československu.

První jeho štací byla londýnská opera Sadler's Wells (později Anglická národní opera). Tady zazněly v roce 1951 díky Mackerrasovi v Británii poprvé Janáčkovy opery Káťa Kabanová a Věc Makropulos. Mackerras postupně nahrál na různé značky, včetně Supraphonu, všechny jeho opery i další díla.

Pravidelně je také ve světě uváděl. Navíc ve vlastních korigovaných verzích, které se nejvíc blížily autorovu originálu. Vedle Janáčka ale uváděl i Dvořáka, Martinů, Smetanu či Suka.

Jako hostující dirigent Mackerras procestoval celý svět. K jeho nejznámějším působištím patřila londýnská Královská opera, koncertní orchestr BBC, Metropolitní opera, Velšská národní opera, působil i v Hamburku či v Sydney nebo u Skotského komorního orchestru.

S Českou filharmonií spolupracoval 50 let a na podzim se chystal uspořádat s tímto tělesem v Praze koncert na rozloučenou. S filharmonií natočil nedávno nové album Symfonických básní Antonína Dvořáka, které v březnu postoupilo v britském žebříčku nejprodávanějších alb klasické hudby na čtvrté místo.

Mackerras byl nositelem mnoha vyznamenání. Byl povýšen do šlechtického stavu, stal se čestným rytířem a obdržel také královninu Medaili za hudbu. Čestný občan Prahy byl také držitelem Medaile Za zásluhy a obdržel čestné doktoráty na pražské hudební fakultě AMU i na brněnské JAMU a pamětní medaile Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů.

Letos v dubnu si v Praze převzal za propagaci českého umění medaili Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění).

Související