ALBUM

CocoRosie
Grey Oceans
Sub Pop / PIAS, 2010

Nové album sesterské dvojice CocoRosie je v jejich kariéře přelomové. Dámy na něm opouštějí své hravé teritorium a vydávají se vážnějším směrem.

Výsledek si bude možné ověřit na dnešním koncertu v pražském Divadle Archa.

Poetické vetešnictví

Příběh Bianky a Sierry Casadyových - jedna si říká Coco, druhá Rosie - je důvěrně známý. Narodily se ve Spojených státech, ale své duo založily v Paříži, kde se po letech odloučení setkaly víceméně náhodou. Rády cestují, rády si pod nos malují kníry, rády se obklopují lesklými tretkami a také ony podlehly kouzlu kňouravého zpěvu ve stylu Björk.

Zatímco islandská diva své sny a památníčkové vize kombinuje s touhou po progresivním zvuku a zálibou v opulentní produkci, čímž jim propůjčuje (možná falešný) dojem závažnosti monumentálních rozměrů, CocoRosie pracují s tím, co je: s lo-fi samply, všemožnými drnkátky a chrastítky, levnými klávesami.

Jejich svět je poetickým vetešnictvím plným lesklých, převážně plastových drobností, privátních obřadů, barevných pohlednic a chuti považovat kteroukoli zábavnou hru za legitimní prostředek uměleckého vyjádření. Podobná dětinskost se do populární hudby tu a tam vetře, vzpomeňme jen na beatlesovskou "perlu" All Together Now, jíž smutně vyvrcholilo období napodobování dětské spontaneity (z níž ale vzešla i Žlutá ponorka).

Hrátky CocoRosie jsou skrznaskrz časové, proto lze dvojici zařadit do škatulky freak folku, i když archetypální folkové zpívání s jednoduchým doprovodem kytary na jejich deskách nenajdeme. Budeme-li hledat jednoticí vlastnost freak folku, mezi jehož nejvýraznější představitele patří například zvukově tradičnější písničkáři Devendra Banhart a Sufjan Stevens, dospějeme patrně právě k časovosti a s ní spjatou deníčkovostí a sklonem dělat věci tak trochu halabala: album se stává záznamem aktuálního stavu mysli, rychlým otiskem momentální inspirace, málokdy něčím víc.

Freak-folkaři se zřídka vyjadřují k obecnějším či palčivým tématům; uzamkli se ve svém poetickém kabinetu a z folku si víceméně ponechali pouze formu a odvahu projevit občas zranitelnost své duše. Byl-li folk angažovaný a toužil po nadčasovosti, je freak folk hédonistickou hříčkou "jen pro ten dnešní den", která bude za pár let schopna promluvit jenom v kontextu roztomilého retra.

Profesionální patos

Novinka CocoRosie Grey Oceans se, jak se zdá, jako jedna z prvních začíná zabývat otázkou stárnutí v rámci žánru - na třicátníky to tu a tam přijde a rozjuchaný mladický přístup se občas obnosí. Sestry Casadyovy evidentně nechtějí skončit jako postavy seriálu Přátelé: téměř čtyřicátníci se chovají jako div ne čerství maturanti a někdejší roztomilost s přibývajícími vráskami získává strašidelný nádech.

Je běžné, že se ve světě pop music bojuje se stárnutím příklonem k mainstreamu a tradičním, ověřeným formám. Kdejaký bouřlivák postupem času objeví kouzlo vyzkoušeného a neochvějně platného - a platí to i pro CocoRosie.

Jejich novinka pracuje s mnohem tradičnějšími instrumentacemi, rozhrkanost a šumící nekvalita nahrávek se objevuje je sem tam. Místo spontánního hraní si prostupuje novinkou snaha vytvořit něco déletrvajícího, vážnějšího.

Písně jsou napsány dobře, dvojice Trinity's Crying a Smokey Taboo slouží jako perfektní úvod do celé kolekce, R.I.P. Burn Face zase hezky zachází s jedovatými syntezátory a hitovka Lemonade s dechy, poprvé se však do světa CocoRosie vkrádají profesionální macha a patos. Asi je to v pořádku, ten patos je patrně upřímnější, než by bylo udržování nevinné hravosti za každou cenu.

Nad Šedými oceány lze přemýšlet o tom, že už to není taková zábava, že je to nutný příznak dospění, že jde o nejhorší, anebo nejlepší album CocoRosie. Jisté je, že se sestry Casadyovy pořádně změnily.

Související