Lesbická literatura

Sarah Waters
Špičkou jazyka
Malý vetřelec
(Přeložila Barbora Punge Puchalská)
Argo, Praha 2010.
512 a 512 stran.
398 a 398 Kč.

Zlodějka románů

Pornografie za královny Viktorie

Sarah Waters (1966) zakončila svá univerzitní studia prací o pornografii a homosexualitě viktoriánského období. Poté sama začala psát knihy, které jsou notně ovlivněny nejen poetikou viktoriánských románů, ale jsou rovněž do viktoriánské doby zasazeny - v centru pozornosti příběhu však bývá lesbický vztah. Prvním románem bylo Špičkou jazyka (1998), na něj autorka navázala Vzájemnou přitažlivostí (1999) a Zlodějkou (2002), vznikla tak "viktoriánská" trilogie. Další dva romány - Noční hlídku (2006) a Malého vetřelce (2009) - pak umístila pro změnu do čtyřicátých let dvacátého století. Špičkou jazyka a Zlodějka se také dočkaly seriálové podoby, podle Vzájemné přitažlivosti vznikl film.

Při čtení románů Sarah Watersové si nelze nevzpomenout na slova prozaického experimentátora B. S. Johnsona. Ten se již v roce 1973 podivoval ohlasu děl odvozených od viktoriánského románu, který máme spjatý především se jménem Charlese Dickense.

"Představte si, jakého přijetí by se dnes dostalo symfonii toho druhu, který se komponoval v devatenáctém století, anebo obrazu namalovanému v prerafaelitském stylu?... A přitom neodickensovský román sklízí od kritiků jen samou pozornost a chválu, dobře se prodává, a nejen to: kvalifikuje autora k akademické kariéře a může mu vynést i profesorské křeslo."

V těchto románech se to hemží postavami i popisnými pasážemi a kolem tajemství, k jehož odhalení děj směřuje, se rozvíjí hned několik zápletek. Jak si popularitu vyčpělé formy vysvětlit padesát let po vydání Joyceova Odyssea?

B. S. Johnson sarkasticky odpovídá: "Nevím. Mohu se jen dohadovat, že tak jako zřejmě existují celé hordy spisovatelů imitujících životní roli romanopisce devatenáctého století, musejí existovat i široké zástupy lidí imitujících životní roli tehdejšího čtenáře."

Dnes, o čtyřicet let později, se asi Johnsonův nepokojný duch diví ještě více: neoviktoriánská literatura dobře živí nejen akademiky, ale celý průmysl výroby bestsellerů. A k nim patří též romány Sarah Watersové (1966). Přede dvěma lety vyšel česky román Zlodějka a nyní se objevuje Špičkou jazyka. Ty tvoří s dosud nepřeloženou Vzájemnou přitažlivostí pomyslnou trilogii.

A letos byl česky publikován rovněž nejnovější autorčin román Malý vetřelec, jenž je poplatný touze imitovat viktoriánský způsob bytí snad ještě více než sama trilogie, přestože se odehrává na válkou zdeptaném anglickém venkově na sklonku čtyřicátých let dvacátého století.

Sexem přímo posedlí

Viktoriánskou literaturou se inspirovala a dodnes inspiruje řada moderních autorů. Z těch lepších zmiňme alespoň J. G. Farrella, A. S. Byattovou, Grahama Swifta, Petera Careyho či Juliana Barnese.

Výsledkem jejich snah nebývají pouze lačně hltané, avšak neobjevné imitace, jimž se vysmívá B. S. Johnson, ale také hlubší konfrontace dnešku s minulostí. Ty často nepokrytě těží z moderní a postmoderní literární teorie a z kritiky domnělých i skutečných viktoriánských hodnot a konvencí.

Až na výjimky platí, že neoviktoriáni lijí nové víno do starých lahví. Spoléhají se na postupy, jež k dokonalosti přivedly jejich vzory, a nezřídka od nich přejímají postavy a zápletky: ve Zlodějce Sarah Watersová adaptovala zápletku Ženy v bílém Dickensova současníka Wilkieho Collinse.

Nového účinku dosahují autoři podrytím viktoriánské literární či společenské konvence nebo zobrazením viktoriánské společnosti, jež se protiví představám, jaké jsme si - ne vždy právem - o ní učinili. A tak je v románu Roberta Gravese Pravý David Copperfield (1933) či ve Fraserových burleskních románech s antihrdinou Flashmanem hlavní postava přepsána na zloducha.

Naopak v Širém Sargasovém moři (1966) Jean Rhysové je zloduška feministicky rehabilitována jako oběť patriarchátu. V postmoderním riffu na viktoriánský román vepsal John Fowles do Francouzovy milenky (1969) své alter ego a čtenáři nabídl tři alternativní rozuzlení.

Ve skandálním románu Michaela Sadleira Fanny ve světle plynových lamp (1940) nebo v románu Michela Fabera Kvítek karmínový a bílý (2002) jsou zase domněle prudérní viktoriáni sexem přímo posedlí. Sarah Watersová volí podobnou metodu: tím novým je u ní lesbická sexualita hrdinek.

Autorka je mimo jiné obeznámena s dobovou erotickou a pornografickou literaturou a lesbickou lásku vpisuje do viktoriánského světa, v němž si její hrdinky musejí pro autentický vztah teprve vytvořit prostor.

Co není příšerné, bývá strašné

Špičkou jazyka (1998) se odehrává na sklonku devatenáctého století a kombinuje prvky pikareskního a vývojového románu. Dospívající Nancy se zamiluje do varietní umělkyně a odjede s ní do dekadentního Londýna. Když ji láska zradí, probíjí se na vlastní pěst: poznává prostituci i to, jakým kratochvílím se oddávají urozené dámy lesbického zaměření a jak živoří londýnská spodina.

Nakonec si najde náhradní rodinu mezi kritiky viktoriánského kořistnictví. Zamiluje se do jedné uvědomělé socialistky a po večerech si s ní v milostné předehře předčítá Walta Whitmana a Edwarda Carpentera.

Debut poznamenává autorčina nezkušenost. Jedinou věrohodnou postavou je poněkud povrchní Nancy. Střední partie románu jsou rozvleklé a příliš okatě chtějí šokovat. Závěrečná část zase působí programově, jako by se žádný obraz dekadentní Anglie nemohl obejít bez homosexuálních volnomyšlenkářů socialistického přesvědčení.

Styl lavíruje mezi charakterizací nevzdělané Nancy a odfláknutou prózou: matrace je příšerně stará, čaj příšerně silný, Whitman příšerně nudný a o dlouhých týdnech "se toho dá říct jen málo, až na to, že byly příšerné". Co není příšerné, bývá strašné. Že příšerný kravál hrdinku nevzbudí? Je přece tak strašně utahaná!

To Zlodějka (2002) se čte mnohem lépe. Hrdinkou je dospívající kapsářka Susan zapletená do riskantního podniku. Román má dokonalou zápletku se dvěma překvapujícími zvraty, a nadto se Sarah Watersové, jež začala šetřit strašným a příšerným, podařilo zvláště v prvním a třetím dílu vytvořit originální styl evokující pouliční mluvu londýnské spodiny.

Silnou stránkou je opět vylíčení klíčícího lesbického vztahu. Bohužel Susan je jedinou životnou postavou a spisovatelce se nedaří "zužitkovat" druhé, zápletkou nastolené téma, totiž vztah matek a dcer. Vcelku působí próza rozvlekle, melodramaticky, a navzdory autorčině invenci též nepůvodně, jako by vše působivé "ukradla" Dickensovi a Collinsovi a román chytře poskládala z viktoriánských klišé.

Malý vetřelec (2009) je bezpochyby napsán nejlépe, ač i jemu by prospělo méně příšerného, strašného a děsivého. Tajemný a příjemně strašidelný příběh se odehrává na zchátralém panství Hundreds Hall, jehož obyvatele jednoho po druhém stíhá zkáza i přes oddanou péči místního doktůrka, jehož matka byla kdysi v panské rodině chůvou.

Román však nepřináší vůbec nic nového - do starých lahví se tu lije vyčpělé víno. Sečtělý čtenář záhadu nejspíše již v půlce rozlouskne a dál se bude nudit a doufat, že ho autorka přece jenom něčím překvapí - marně. Sarah Watersová se inspirovala kromě jiného Agathou Christie a Henrym Jamesem, ovšem ti týchž efektů docilují na polovičním počtu stránek.

Romány Špičkou jazyka a Zlodějka jsou vynikající četbou - kvalitní červenou knihovnou - pro dospívající dívky. Malý vetřelec je zase únikovou četbou k vodě v tom nejlepším slova smyslu. Velká literatura to není, a to hned nemusíme Sarah Watersovou srovnávat s Jamesem Joycem. Zatím se nevyrovná ani Charlesi Dickensovi.