Tři potravinové dávky a deset litrů vody, přesně tolik dělilo horníky zavalené v chilském dole od smrti, když po 17 dnech od nehody zaznamenaly první kontakt s okolním světem. Těchto 17 dní v hloubce 600 metrů pod zemídní na dně dolu zablokovaného sesuvem 5. srpna bylo temnou můrou, řekl AFP jeden ze zavalených, Juan Illanes po propuštění z nemocnice v Copiapu.

"Čekali jsme na smrt, vládla deprese," řekl lékařům v nemocnici Richard Villarroel. Přesto se ale horníci zorganizovali pro přežití v pološeru, v teplotách přesahujících 50 stupňů Celsia a v úporné vlhkosti, aniž věděli, zda je někdo někdy najde.

"Propracovávali jsme se k tomu postupně," vypráví Illanes. Potrava byla rozdělována ve třech velmi malých porcích, aby co nejdéle vydržela. Stejné to bylo s vodou, dodává Villarroel.

Úzkostné stavy zvyšoval kromě hladu také nedostatek vzduchu v bezpečnostním útulku. "Byli zoufalí, protože jim chyběl vzduch," potvrzuje otec jednoho z horníků podle toho, co mu vyprávěl po návratu syn. Ve chvíli, kdy jim zbývalo jen deset litrů minerálky, začali pít kontaminovanou vodu ze sudů v dole. Brzy poté začalo mít hodně z nich bolesti břicha.

"Aniž bychom se předtím většinou navzájem znali, dokázali jsme se všichni semknout a to bylo nejdůležitější," uvedl bývalý fotbalista Franklin Lobos. "Byli jsme jednotní v těžkých chvílích, když už jsme neměli nic a když jsme museli pít nevhodnou vodu. Byli jsme jednotní, když jsme neměli už nic k jídlu až na pár soust tuňáka," dodal.

"Podporovali jsme se navzájem. Když se jeden cítil špatně, kamarád vedle něj ho vzal za ruku," doplňuje Villarroel.

Aby obstáli ve zkoušce, usnesli se přijímat všechna rozhodnutí společně hlasováním. "Vždy jsme o všem rozhodovali demokratickým způsobem, byli jsme dobře organizovaná skupina," říká José Henríquez, považovaný za duchovního vůdce zasypaných horníků.

"Bylo nás 33, tedy většina byla 16 hlasů plus jeden," upřesnil Luis Urzúa, vedoucí zasypané směny, který jako poslední opouštěl v záchranné kabině důl po 69 dnech pobytu.