Nový ředitel České filharmonie bude muset žít s vědomím, že jeho orchestr i on sám je velmi na očích.
Za dvě desetiletí, během nichž toto těleso a tato instituce jen vzácně pracovaly v plné pohodě, získala veřejnost dojem, že někdejší český první orchestr je soustředěn přednostně na sebe a až pak na úkoly, pro které byl zřízen. Filharmonici byli a jsou asi naopak přesvědčeni, že se proti nim všichni spikli.
Když se zdálo, že mají dobrého šéfdirigenta, znechutili ho, ale neuznali to. Když chtěli někoho podle svého, ukázal se být kontroverzním. Když si vybrali dalšího, dali jim jiného. A když později dosáhli svého a získali ho, sám od nich po čase odešel.
Ředitelů se vystřídalo ještě mnohem víc, u předchozích dvou se nelze ubránit dojmu, že jejich jmenování byla přehmatem. Stejně jako v případě současného šéfdirigenta.
Orchestr během všech těchto peripetií každopádně definitivně ztratil image (a publikum iluze) přetrvávající ještě z dob socialismu, že jde o jediný a nejlepší ansámbl svého druhu, prominentní a hodný zvláštní péče.
Pokud bude chtít mít kredit vynikajícího (a také neproblémového) evropského tělesa, bude o něj filharmonie muset už nadále jen znovu a znovu usilovat každodenní uměleckou prací.
Pro vedení této instituce k takovým cílům bude nový ředitel potřebovat nejen nadprůměrné schopnosti a podporu zřizovatele, s níž souvisejí finance a pravomoci, ale také vstřícnost hráčů. A bude se současně očekávat, že ze stejných důvodů rychle najde budoucího šéfdirigenta.
Bylo by zajímavé vědět, zda by viděl jako lidsky možný po dvou desetiletích od vzájemného rozchodu návrat Jiřího Bělohlávka. Umělecké pochyby žádné nejsou. Eliahu Inbal by každopádně měl u filharmonie skončit zhruba v době, kdy se má uzavřít Bělohlávkovo působení v Londýně.
