Text k článku "Pohřeb výstavní kultury. Režie: Milan Knížák" je textem ignoranta, který chce jen škodit, nic jiného ho nezajímá. Nemá zájem o informaci, umění sleduje z ponorky (a je hodně kalná voda), pokud vůbec, a osobuje si právo soudit bez špetky znalostí o oboru. Jestli je tento člověk vedoucím kulturní rubriky ČT, jak je psáno v HN, tak to podává ještě horší obraz ČT než jsem si dovedl představit, a to mám o ní hodně špatné mínění. Platit televizní poplatky za práci, kterou odvádí tento amatér, považuji za vydírání.

V textu jsou tak nehorázné nesmysly, např. o dětském výtvarném koutku. Místnosti, kde si děti mohou hrát a kde jsou pořádány workshopy, je ve Veletržním paláci několik (a velkých), jenže to P. Fischera nezajímá. Chce jen plivat.

NG v Praze patří množstvím lektorských pořadů mezi nejaktivnější muzea umění na světě. Za uplynulé 2 roky uspořádala v průměru víc než 6 lektorských akcí denně.

Škoda, že si P. Fischer neposlechl projev ředitele Albertiny při zahájení. Ten prohlásil, že výstava je po všech stránkách profesionálně připravená a tištěný průvodce je vynikající.

Petr Fischer je ale určitě větším odborníkem než kdokoliv jiný a ví, jak mají vypadat výstavy. Jsou pro něho podstatnější upomínkové předměty než kvalita vystavovaných děl. Doporučuji mu navštívit Disneyland nebo alespoň videňský Prátr, přinejhorším Matějskou pouť.

Nemyslel jsem si, že Hospodářské noviny jsou zvlášť kulturní, občas v nich lze nalézt pokleslé informace o světě kultury a umění, ale zlovolnost, lživost a neprofesionalita textu P. Fischera strhává tento deník na úroveň špinavého bulváru.

Milan Knížák
9.11.2010

Petr Fischer: Pohřeb výstavní kultury. Režie: Milan Knížák

Milan Knížák si státní vyznamenání zaslouží, říkal jsem si ještě v říjnu. Přece jen jako umělec v 60., 70. a 80. letech sehrál důležitou roli. V dějinách českého výtvarného umění druhé poloviny minulého století je opravdu nepřehlédnutelný, což nakonec nepopírají ani nejtvrdší kritici jeho působení v Národní galerii.

Jenže prezident Klaus při slavnostním předávání řádů přišel s vysvětlením, že Knížák "jako ředitel Národní galerie stabilizoval její chod a inicioval řadu pozoruhodných projektů". To se pak o té medaili přemýšlí trochu jinak. A co teprve, když se člověk ze zvědavosti zajde podívat na jeden z těch "výjimečných projektů", jímž má být výstava Monet-Warhol / Mistrovská díla z Albertina museum a Batlinerovy sbírky ve Veletržním paláci.

Proč si nenosíte peníze?

U pokladny neochotné paní, které mají problém obsloužit počítač a terminál pro placení kartou, hlasitě opakují "třítlačítkový" návod a doporučují klasickou platbu v hotovosti ("Proč nenosíte peníze s sebou?"). Za pokladnou - skrčený u šatny - dětský výtvarný koutek, designem připomínající mateřské školky z konce komunismu, miniaturními rozměry a soustavou skříněk pak odkladiště bot a nepotřebného harampádí.

Kde jsou ty volné prostory světových galerií, kde se děti mohou výtvarně vyřádit za asistence zkušených a vstřícných lidí, aniž by se rodiče museli bát, že neestetické řešení prostoru a nabídka výtvarných prostředků zkazí vkus dětí a definitivně je od umění odradí?

Mezanine - "Výstava zavřena"! Temnice, symbolicky vyjadřující, že se tady neděje nic, čím bychom se mohli chlubit? Že máme výstavních prostor dost? Naštěstí, konečně, Monetovy Lekníny v prvním patře a Warholova Elektrická křesla, Max Ernst. Magritte, Malevič, Kandinskij a další. Jenže všechno je to tak nějak podivně poskládáno, nahrnuto k sobě, chybí spojnice. Už nebyly peníze na pojištění obrazů? Anebo bylo záměrem kurátora, že se od Moneta skočí rovnou do desátých let 20. století?

Medaile pro Genia

Divákovým vodítkem jsou jen "historické škatule", vyvedené červenou barvou na bílém panelu. Suprematismus, kubismus, fauvismus, surrealismus, fluxus a další. Jsou dějiny moderního umění opravdu pouhým přepínáním uměleckých stylů a hnutí?

Nevíme, kurátor nic nedodá, stačí přece, že se díváme na obrazy slavných jmen, na něž Praha čekala 20 let. Minimálně jedenáct, během nichž dával Milan Knížák Národní galerii "dohromady". Každý, kdo viděl zde vystavená díla či nějakou jinou výstavu v Albertině, Tate Modern nebo kdekoliv po světě, ví, že toto není "velkolepá výstava", ale odbytá příležitost uvádět v Praze neviděné do širších souvislostí.

Dokládají to i pulty prodejny Veletržního paláce, malé potemnělé místnosti (ale všechno je tu jaksi ve stínu, pod špatným světlem, v zapomnění, na okraji) obložené minikatalogem k výstavě Monet-Warhol. Za sto padesát korun nic než obrázky vystavených obrazů, jen s krátkými obecnými texty v úvodu. Bez souvislostí, výkladu, vhledu.

Výjimečná výstava ("výjimečný projekt", o němž hovořil Václav Klaus) by si žádala výjimečný katalog v několika velikostech, jak je to ve světě běžné. A také spoustu upomínkových předmětů, hravé sešity a malování pro děti. Nekoná se. Možná by to bylo i nepatřičné - tady, v prodejně Veletržního paláce, v zatuchlé atmosféře připomínající tíživé časy konce 80. let (krematorium, ne galerie), jíž z prodejního pultu poťouchle až výsměšně prořezává obálka tlustého katalogu s nápisem "Génius Milana Knížáka".

Ne, bez předsudků a jakékoliv nenávisti vůči řediteli Národní galerie, za tohle umrtvení prostoru, za tento smutný pohřeb evropské výstavní kultury 21. století si Milan Knížák státní vyznamenání nezaslouží. Pane prezidente, přijďte se někdy podívat...!

Petr Fischer

Autor vede kulturní redakci ČT