Středeční show Lady Gaga ve vysočanské O2 Areně byla bez diskusí hudební událostí roku.

Ne proto, že je zpěvaččino Monster Tour největším, nejdražším, nejblyštivějším a nejsledovanějším hudebním podnikem letošní sezóny.

Ne proto, že tu zazněly všechny hity donekonečna rotující v komerčních rádiích i v hudebních televizích, včetně singlů Bad Romance, Paparazzi, Alejandro, Telephone, Poker Face a dalších.

Ne proto, že Lady Gaga nenechala fanoušky dlouho čekat a naservírovala jim po všech stránkách dokonalou hudební show, během níž přes dvě hodiny téměř neodešla z pódia.
 
Lady Gaga v Praze před bezmála dvacetitisícovým publikem ukázala, že její odsuzovaná i obdivovaná provokativní image, světelné efekty, velkoplošné projekce a davové scénické kreace jsou jen líbivou a marketingově hojně podporovanou slupkou, zručně ukrývající to podstatné: Lady Gaga je vynikající hudebnicí, skvělou zpěvačkou i pianistkou, mistrovskou improvizátorkou a výtečnou bavičkou, jejíž vrozená muzikálnost a obdivuhodný hlasový rozsah mnohonásobně hravě předčí vpodstatě cokoliv, co je na současné mladé popové scéně k vidění.

Princezna popu

Na rozdíl od Madonny, s níž bývá čtyřiadvacetiletá Newyorčanka často srovnávána, nemá Lady Gaga dekádami prověřený styl jak zaujmout a šokovat na počkání. Je ostatně o generaci mladší. Zatím se pravidla velkého šoubyznysu učí, prověřená letitým hraním po zapadlých newyorských klubech, kam jí na koncert přišlo tu pět, tu dvanáct lidí.

A i když je nástupkyně královny popu stejně schopnou byznysmenkou hrající hlavně na efekt, všechno je tu tak nějak spontánnější. A všechno probíhá naživo, s hudebníky v zádech. Hraje se tu na saxofon, violu i baskytaru, v mikroportu zní udýchaná, autentická euforie.
 
Tenhle cirkus je sice seřízený stejně bezchybně, jako ten Madonnin, střídají se tu desítky těch nejexcentričtějších kostýmů, od takřka renesanční kreace s naddimenzovaným límcem v tudorovském stylu až po obleček ze sexshopu, létá se ve vzduchu s krajkovými křídly na zádech, teče tu krev, rve se syrové srdce z těla a na doprovodné projekci se šňupe kokain, probíhají bulimické záchvaty, satanské rituály i slzami okořeněné tetování na zkrvavenou kůži.

Nechybí zkrátka nic z oněch laciných, nicméně léty bezvadně prověřených popových provokací, jež spolehlivě fungují na kteroukoli generaci.

Hraje i bez proudu

Lady Gaga se stylizuje tu do malé čarodějnice, tu do třídní outsiderky, tu zase do polonahé jeptišky s lesbickými sklony. Limonádově vulgárními gesty se tu inscenuje soulož i sadomasochistické praktiky, desítka tanečníků má pohyby synchronizované na setiny vteřin.

Jenže když pak na okamžik ve vysočanské hale vypadne mikrofon a kompletní ozvučení, Lady Gaga pokrčí rameny, sedne za piáno a zbytek skladby suverénně odzpívá prostě jen tak, a capella. A ještě si pohraje s jazzovými variacemi.

 
A opakovaně také s publikem: v den výročí Sametové revoluce přpomene důležitost pojmu svoboda, pobíhá po pódiu, podává ruce fanouškům v první řadě, křičí, šeptá, směje se, dojímá.
 
Lady Gaga vlastně sotva začíná. Zanedlouho jí vyjde teprve třetí studiová deska, přičemž předchozí dvě, The Fame a The Fame Monster, byly vlastně debutovým dvojalbem. To, co ve středu večer Stefani Joanne Angelina Germanotta předvedla v O2 Areně, ale má k prefabrikované popové hvězdičce na jednu sezónu a jedno použití hodně daleko.

Lady Gaga ví, co dělá. A dělá to víc než dobře. Popová discoscéna má po letech novou, opravdickou superhvězdu. Už bylo na čase.

  
Související