Stárnoucí řezník Depardieu exceluje v surreálné road movie

Festival francouzského filmu v Praze letos patří Gérardu Depardieuovi.

Přehlídka před týdnem začala filmem Profesionální manželka, v němž ztvárnil bručounského starostu, nyní se festival uzavírá komedií Na mamuta!, která zároveň vstupuje i do běžné kinodistribuce.

Cesta za důchodem

Francouzská komedie s Gérardem Depardieuem v roli stárnoucího řezníka, který na své motorce odjíždí sbírat potvrzení od bývalých zaměstnavatelů kvůli penzi, je novým dílem režisérské dvojice Gustave Kervern a Benoît Delépin.

V českých kinech jsme od nich mohli vidět výtečnou komedii Louise-Michel, kde jeden nekorektní, černý a krutý žert střídal druhý v rychlém tempu. Na mamuta! je naproti tomu mnohem civilnější, ale svým způsobem i zrádnější filmový zážitek.

Snímek spadá do skupiny filmů vypovídajících hořkým způsobem o stárnutí skrze obsazení herecké hvězdy, na jejímž zjevu je fyzická sešlost na první pohled patrná. Vedle Nicholsona v O Schmidtovi, Stallona v Rocky Balboovi či Rourka ve Wrestlerovi snímek staví figuru Depardieua, která je už příliš kulatá a povadlá i na to, aby unesla roli odkvétajícího milovníka, jíž herec ještě před čtyřmi lety ztvárnil ve filmu Píseň pro tebe.

Způsob, jakým kamera i interakce herce s prostorem zdůrazňuje holou tělesnost Depardieuovy postavy, se ostatně Wrestlerovi dost podobá a na Rourkovu roli odkazují i dlouhé blond vlasy hrdiny filmu.

Depardieuova herecká kariéra odstartovaná rolemi mladých bouřliváků počínaje filmem Buzíci (1974) se do hlavní postavy Na mamuta! a jejích osudů také neustále otiskuje. Bývalá zaměstnání řezníka Serge tvoří směsku manuálních prací a kšeftíků odpovídající jeho nízkému sociálnímu postavení, které mu nyní ve vysokém věku dávají ostatní ponižujícím způsobem zakusit.

Uvažování mladého motorkáře ze sedmdesátých let odpovídá i způsob, jakým Serge ve filmu nakonec dosahuje vykoupení ze své životní mizérie.

Jeho znovunalezení chuti do života má nostalgickou příchuť naivního optimismu hippie éry, který ale v postavě retardované feťačky bydlící v domku plném zrůdných uměleckých výtvorů sestavených z dětských hraček dostává hrůzně deziluzivní nádech.

Chraplavý stařecký smích

Na mamuta! je dosud nejvíce sociálně kritický film režisérské dvojice. Kritičnost tu ale nemá podobu soucitu s trpícími, ale typicky surrealistického znechucení ze vší reality, kterou nezbývá než neustále nařeďovat vpády imaginativního nadreálna (tvůrci své sympatie k surrealismu dali najevo ve snímku Avida pojmenovaném po Dalího obrazu).

Rozhořčení z absurdity světa tu nemá podobu teroristické záliby v podvratném komickém násilí jako v Louise-Michel. Pro Mamuta je naopak typická stařecká rezignace a bezmoc nejlépe vyjádřená ve scéně, kdy hrdina v obchodním domě bezradně obejde muže ležícího na zemi v bezvědomí.

Snímek se odvíjí jako lakonická civilní komedie ve stylu Roye Anderssona (Ty, který žiješ) či Benta Hamera (Povídky z kuchyně), ale nejsilnější je v okamžicích, kdy z této polohy vystupuje do vyšinutých, groteskních momentů, jejichž totální anarchie a neúcta k čemukoli upomíná na starší snímky obou tvůrců.

Vedle scény vzájemné masturbace dvou stárnoucích mužů jde například o pasáž, kdy se hrdinova manželka a její kolegyně z práce vydávají zavraždit ženu, která jí ukradla mobilní telefon.

Stejně jako v surrealismu tu nadreálné motivy netvoří žádnou protiváhu ani únik ze skutečnosti, ale její neméně tíživou organickou součást, která ale umožňuje se každodennosti alespoň vysmát. V případě Na mamuta! je to oproti Louise-Michel hodně nahořklý a chraplavý stařecký smích.