KNIHA

Jiří Šulc
Mosty do Tel Avivu
Knižní klub, Praha 2010, 560 stran

Jiří Šulc (1969) je v české literatuře kuriozitou. V tuzemských prozaických vodách totiž převažují sebezpytné romány bojující horko těžko s tvarem, zatímco Jiří Šulc je typem autora, který je služebníkem svého tématu a román pro něj rozhodně není prostorem pro exhibici jeho ega.

Do české literatury vstoupil tehdejší zaměstnanec Evropské komise rázně – román Dva proti Říši totiž získal v roce 2007 Literární cenu Knižního klubu. Prózy o atentátu na Heydricha se prodalo třicet tisíc, což byl skvělý komerční úspěch.

Tento způsob budování románu

Navzdory tomu je ale třeba dodat, že Dva proti Říši byli mírně naddimenzovaní – román má čtyři sta padesát stran – a také jim neprospělo to, že téma bylo značně ohrané už tehdy, i když od té doby vyšly ještě další romány s týmž tématem. Již ve Dvou proti Říši ale autor používal svůj způsob psaní, v němž se prolíná několik dějových rovin.

Tento způsob budování románu se Jiřímu Šulcovi podařilo zatím nejlépe použít v další knize Operace Bruneval (2008). Próza měla necelých tři sta stran, navíc v ní autor skvěle stupňoval napětí prolínáním popisu britského výsadku na francouzském pobřeží a vhledu do velšské separatistické skupiny. Kladným bodem ve vyznění u českého čtenáře jistě bylo také to, že akce Biting mu není na rozdíl od atentátu na Heydricha známá.

Kdo je špatný a kdo dobrý

Nyní přišel Jiří Šulc s dalším, zatím nejrozsáhlejším románem Mosty do Tel Avivu. V něm se ocitáme jak na českém území, tak i v zahraničí, především v Palestině, kde vzniká stát Izrael.

Autor se tedy posunul z období druhé světové války – jen o pár let, ale změna je to významná. Jak říká jedna z postav: "...tenkrát bylo nějak jasnější, kdo je na čí straně... Nějak si tentokrát nejsem jistej, kdo jsou ti špatní hoši. Se skopčáky jsem ten problém neměl."

Jiří Šulc střídá pozorování Jana Masaryka v Černínském paláci, úskoky komunistů, rozhovory britských a amerických velvyslanců v Praze a také českých tajných policistů. A do toho se proplétá ještě izraelské téma.

Mosty do Tel Avivu tak připomínají nejen "čistou práci" komunistů, ale také neuvěřitelné útrapy Židů, kteří po válce chtěli odejít do Palestiny – Angličané spravující tamní území jim ale začátek nového života ztěžovali natolik, že bylo často obtížné odlišit je od nacistů. A spojovacím článkem románu pak jsou snahy Židů získat i prostřednictvím Československa zbraně a vojenský výcvik.

Když autor popisuje pražské prostředí, daří se mu velmi dobře – až někdy upomene na poválečné romány Egona Hostovského. Tyto pasáže mají atmosféru, uvěřitelnost...

Konstrukce Mostů do Tel Avivu je taktéž obdivuhodná, avšak příběh židovské dívky Hadasy a boje Židů za vlastní stát v poslední části románu někdy až zdržují, neboť "český" příběh je daleko napínavější. I proto, že víme, že Izrael nejen vznikl, ale že válčení tam asi nikdy neskončí. To je úskalí skládankovitého způsobu budování románu – jeden příběh může u čtenáře převládnout nad druhým.

"To není o strachu"

Jestliže je autor hodný obdivu v konstruování svých próz i v naprosté oddanosti svému příběhu, určité limity lze vidět v jiné součásti každého dobrého románu – totiž v přímé řeči. V tomto směru má Jiří Šulc těžkou práci. Nejenže se snaží odhadnout, jak se tehdy v soukromí mluvilo a co si jeho hrdinové, často historické postavy, říkali – proto někdy deklamují to, co se uvádí v historických knihách.

To by však ještě tak nevadilo. Ať už se ale za války či po válce mluvilo jakkoliv, někdy rozhovory vyznívají příliš koženě, jindy ještě hůře, protože takhle si tehdejší dialogy asi nikdo nepředstavuje: ",To není o strachu,' ujistil ho rychle Slánský." Tady se ukazují ještě určité nedostatky – pokud ne přímo limity autorského typu, jakým je Jiří Šulc.

Ministr zahraničí Jan Masaryk je v románu Mosty do Tel Avivu postava kladná, ale smutná. Ministr je svírán odkazem svého otce, přátelstvím k Edvardu Benešovi a také stupňujícím se tlakem komunistů.