Doby, kdy se Paul McCartney v hitu Beatles When I‘m Sixty Four domníval, že představa důvěryhodného čtyřiašedesátiletého „rock‘n‘rollového“ muzikanta je nemyslitelná, jsou dávno pryč. Muzikanti patří na pódium. Možná právě tohle bylo ideou letošního vánočního koncertu a opožděné oslavy srpnových čtyřiašedesátých narozenin Michala Prokopa.

Koncert logicky rámovala „ohlasová“ píseň „64“ s textem Pavla Šruta, v úvodu coby projekce z DVD a poté živě jako poslední přídavek. Aktualizovaná parafráze veršů „Už mi bylo šedesát a čtyři“ ostatně dala koncertu název.

Úvod vystoupení patřil bloku písní ze zatím posledního Prokopova alba Poprvé naposledy, střed trvalkám převážně z dob Koleje Yesterday a závěr, jak to v případě zpěvákových koncertů pravidelně bývá, blues-rockovým a soulovým standardům, byť zazněla i „prastará“ píseň Framusu 5 Noc je můj den z alba Mesto Er.

Skoumal, Stivín a VIP sboristky

Jako první z hostů se představil autor řady Prokopových hitů Petr Skoumal, jeho (a Burianova) mrazivá balada Svátky zapomnění i po dlouhých letech od svého vzniku platí za jednu z nejtrefnějších obžalob vánočního konzumu.

Coby druhý přizvaný přišel na scénu Jiří Stivín a přefoukávaným flétnovým sólem udělal ze závěru Blues o spolykaných slovech „tak trochu Jethro Tull“. A ze sólového vstupu na téma adventních a vánočních melodií (Byla cesta, Pásli ovce Valaši) zase funky udvaz.

Už během reggae Odjezd se začaly v pozadí v roli sboristek vlnit Markéta Foukalová a polovina Yellow Sisters. Yellow Sisters posléze překvapily originální a capella verzí Prokopovy písně Stínový divadlo. Markéta Foukalová se blýskla v duetu Hotel u přístavu.

O další písničkářská odlehčení se postarali Jan Burian či Václav Koubek. Přechod k „bluesové“ části večera odstartovala hlasově brilantní Tonya Graves. S Prokopem předvedla odsýpající verzi bluesové klasiky Crossroads.

Muzikantský večírek

Kromě hostů poutali pozornost sólisté Luboš Andršt a Jan Hrubý, kterým dlouholetá sehranost umožňovala rozkurážené souboje kytary a houslí. Samotný Prokop předvedl stále slušnou hlasovou formu, byť některým pěvecky náročnějším soulovým skladbám dřívějšího repertoáru a „silovým“ výkřikům se tentokrát vyhýbal a repertoár volil „úměrně“ délce koncertu. Ovšem blues Nobody Knows You When You‘re Down And Out nebo boogie Boom Boom podal s gustem a hlasivky nešetřil.

Nejsilnější stránkou koncertu byla ovšem uvolněnost všech interpretů – tedy fakt, že program odsýpal a přicházející a odcházející hosté vytvořili dojem muzikantského večírku, ne jednotlivých „ántré“.

Související